Trio

Nesměj se

Noc nebyla tak chladná, jak se dívky obávaly. Zato byla černá, jako žádná předtím. Minulý nov totiž rozsvítil slavnostní oheň, který zcela nahradil svit měsíce. Jediné co bylo v té tmě vidět, byly hvězdy, které strážily nepřetržitě dívky v díře. Aspoň s tímto pocitem usínala Valentina, když se po setmění snažila usnout. Mohly ale hvězdy vzdálené kilometry a kilometry daleko opravdu ochránit naše tři děvčata v kleci? 

Ozval se tichý krok. Byl ale téměř neslyšný, nikoho neprobudil. Potom se přidal dusot, jako když něco přeběhlo okolo klece. Vedle ní byla místy vysoká tráva, zvěř v ní sem tam hledávala úkryt, takže vlastně nic neobvyklého. Dívky spaly neslyšně, nikdo nemluvil ze spaní, ani tiše nechrupal. Jakoby v Placu bylo mrtvo, ale to bylo tu předešlou noc, dnes jen byly dívky osamoceny, daleko od ostatních chatek. Praskla větvička a Val se probudila z jemného spánku. Dívky byly zalezlé v zadní části díry a ležely vedle sebe. Bělovláska byla na kraji a potichu se zvedla a pohlédla na dvě dívky, které ležely hlavami k sobě, dotýkající se koleny. Nebyly vzhůru, spaly tvrdě, jako vždycky. Otočila se směrem ke vchodu do bambusové věznice a snažila se v té černotě něco zahlédnout, ale nic tam nebylo. Strach a paranoia pomalu ovládaly myšlenky, které dělaly situaci ještě černější. 

,,Je tam někdo?" zašeptala. Nevěděla zda chce slyšet něčí hlas, nebo radši ani ne. Chtěla se jít podívat k mřížím, ale strach jí to nedovolil. Čeho se vlastně bála? Nikdo tam nebyl, nic se neozývalo. Když byla poprvé na Placu, neměla zdaleka takový strach jako teď a tady, v té zahřáté, přesto jemně chladným vzduchem naplněné díře. Uvnitř naštěstí nefoukalo, stěny odrážely přístup studeného vzduchu. Venku se však tráva jemně kývala ze stran, ale to z té dálky nebylo ani vidět. Ozval se divný zvuk, takový, který ještě neslyšela.

,,Holky? Slyšely jste to?!" řekla tiše s úzkostí ve hlase. Nereagovaly, jen Sam se vedle převalila čelem k ní a dýchala jí na nohu. Val jí zaklepala na rameno a potom jemně na tvář. Děvče zamrkalo a zamručelo na důkaz příjmu. 

,,Slyšela jsi to?" opět se zeptala dívka. ,,Co?" řekla tuze rozespalým hlasem. Valentina přemýšlela, jak popsat ten zvuk. ,,No to zabručení, nebo ......co to bylo." 

Nedostala odpověď. ,,Notak nespi!" zaklepala s ní v panice, že už se neprobudí. Dívka si přetáhla kapuci přes hlavu, utáhla tkaničky tak, aby jí čouhal jen nos a mrzutě řekla: ,,dej mi pokoj." Bělovláska vzdychla a chytla se za kolena a koukala před sebe. 

Opět se to ozvalo, ale mnohem výrazněji, jakoby to bylo přímo vedle nich, ale tam nic nebylo. V tom zakuklená dívka zmrzla, poté se rychle zvedla a se strachem v očích se podívala na dívku vedle.  

,,Co...to bylo?" s úzkostí řekla a dívala se Val do očí. ,,Nedívej se tak na mě, děsíš mě?" a otočila se zpět směrem k výhledu na plac. ,,Já tě děsím? a to venku tě neděsí?!" Sam už se bála stejně jako Val sama před chvílí, ne-li víc. ,,To víš, že mě to děsí. Příšerně se bojím!" řekla hlasitě, ale na vzbuzení třetí holky by to chtělo sirénu. 

,,No to je skvělý. Proč si mě vzbudila? teď se tady s tebou klepu strachy a ..." než to dořekla, venku se něco mihlo. Něco se tam trochu zablýskalo. ,,Kou-kej," řekla třesoucím se hlasem Val a ukázala před sebe. Oběma naskočila husí kůže a srdce se jim rozbušilo tak rychle, jakoby by čelily smrti. 

,,Nepřišlo ti, že t-to bylo r-rudý?" zeptala se a Sam a namáčkla se na její společnici. V tom si Valentina vzpomněla na Rudý a jejich oči a kámen na hrudi. Vlastně ani nevěděla jak vypadají, ale s klidem by se bez toho obešla. 

,,Ale vždyť," Val polkla ,,kluci říkali, že přes ty zdi se sem nedostanou," nevěděla čemu věřit, jestli jim, nebo svým očím. 

,,Třeba se nám to jen zdálo," namítla Sam, ačkoli tomu sama nevěřila. ,,Jo asi jo, přece...ne. To nemůžou být oni. To je blbost." Přesvědčovala se Val nahlas a snažila se tím uklidnit sebe i tlukot srdce. Za nimi se ozvalo zavytí. Dívky odskočily od stěny, na které byly celou dobu připláclé. Teď seděly uprostřed klece a nevěděly, kde je to nejbezpečnější.