Roxy a Doktor

kapitola 1 - kamenný útok

Jdu po naprosto prázdném náměstí. Je poměrně zima, fouká silný, studený vítr, ale mě to nevadí. Je mi to jedno. Jdu jen v košili s krátkým rukávem. A motýlkem. Jsou cool. Všude je naprosté ticho, jde slyšet jen klapot mých bot a ozývá se všude kolem. A proč je celé náměstí tak vypleněné? Všichni jsou totiž na slavnosti dne kultury. Je to jakási párty, kde jsou všichni slavní lidé, ať už herci, zpěváci, nebo něco jiného, z celého Česka. Přišli tam všichni. A když říkám všichni, myslím tím i zbytek své rodiny, i mé přátele. Já jsem jediná, která na té oslavě není, veřejnost, davy, sál přecpaný k prasknutí, to není nic pro mě. Radši se držím stranou. Už asi hodinu obcházím kulturní dům a celé náměstí, až si začnu říkat, že se půjdu proběhnout do lesa, když vtom přes celé náměstí zazní tichounké cvaknutí dveří.

Hudba se zesiluje a zase utichá, když se dveře otevírají a zavírají. Z kulturního domu vyjde muž a žena. Muž má na sobě černobílý oblek s bílým motýlkem, zahaleným do lesklé bílé látky, co kolem jeho krku vypadá, jako šál, na hlavě černý cylindr a na tváři poťouchlý úsměv. Z pod cilindru mu trčí čokoládově hnědé vlasy. Žena s Krátkými blond vlasy oproti tomu s džínami, trikem a mikinou vypadá, jako by ji právě pustili ze školy. Tváří se, jakoby jít s tím mužem byla povinnost.

"Já ti říkám, že to bylo úžasné!" zvolá dobře naladěný muž. "Pro tebe nejsou mejdany moc běžný, co?" prohodí žena znuděně. "Ne, máš pravdu, nejsou, proto jsem si to taky užil! Nejvíc mě asi zaujal ten pan Svěrák. Víš, že je spisovatel, zpěvák, herec, režisér a písničkář najednou? Vůbec nechápu, jak to zvládá." muž se nyní usměje ještě poťouchleji, než předtím. "A to pivo! Prý Plzeň! Normálně pivo nepiju, ale tady..." muž znovu rozšíří úsměv, když spatří také jemný poúsměv na tváři ženy. "Usmála jsi se! Usmála jsi se!" zvolá. "Tak jo, vyhrál jsi. Fajn." žena se neubrání smíchu. Pak ale ustrne v pohybu. Uslyším zvuk, jakoby na zem padal drcený kámen. Žena zalapá po dechu. "Slyšel jsi to? To znělo jako-" "Klid, Tylerová, to nic nebylo," řekne muž, ale připadá mi, že chce uklidnit hlavně sám sebe. Žena se otočí směrem ke mě a zaciví do vzduchu někde za mne. Pak pomalu poklepe muži na rameno. "Doktore?" Jakmile se muž otočí, zaciví na stejné místo jako žena. "Otoč se, honem!" tentokrát žena mluví ke mě. Pomalu se otočím...a spatřím to. To veliké, hrozivé, tu věc, která ženu a muže tak vyděsila. Přímo přede mnou teď stojí velká socha, která tam před tím nebyla. Zpodobňuje anděla. Má pravou ruku napřaženou, jakoby ukazoval na mě a tváří se němě. Zamžikám. Tohle není sen. Jakmile znovu otevřu oči z mrknutí, vyjeknu! Socha se pohnula! Teď stojí přede mnou v naprosto jiné pozici, pařáty s nehty jako kočka napřahuje ke mě a ve tváři má příšerné děsivý, naštvaný výraz. V otevřených ústech odkrývá špičáky, skoro tak ostré, jako ty moje. Naklání se nade mne a jakoby se mě chtěl dotknout.

"Nepřestávej ho sledovat! Nedívej se mu do očí! Nemrkej! A nesahej na něj!" ozve se za mnou mužův hlas. Cítím dusot nohou, jak muž a žena běží ke mě. "Vůbec nemrkej." procedí skrz zuby muž. Kývnu hlavou. Cítím za krkem horký dech, jak se muž dostal tak blízko ke mě. Cítím někde blízko zdroj energie. Velký zdroj energie. Muž se za mými zády otočí k ženě. "Rose, sledujte ho společně, tak máte alespoň možnost, že mrkne jen jedna z vás. Přenesu sem Tardis. Jen minutku. Dej mi minutku," řekne. Jsem zmatená. Žena si stoupne vedle mě a obě dvě civíme na anděla. Vydržím to asi pět sekund, pak to ticho musím protrhnout.

"Co je Tardis?" zajímám se. Mě samotné to zní jako jméno obyčejné ženy. Jako je třeba Neris tak i Tardis. Myslím. "Je to věc, které bys nevěřila, než bych ti ji ukázala," řekne žena. Zarazím se. "Tak to pr, právě na mě útočí socha a chce mě zabít, nemyslím, ze bych nevěřila." narovnám si motýlka.  "Je to Doktorův stroj, jeho loď. Má duši. Cestuje časem a prostorem." V tomhle měla ta žena pravdu. Vážně bych tomu nevěřila, za normálních okolností. Ale tohle není normální. Navíc...Nehodlám se o tom zmiňovat, dokud si ty lidi neproklepnu, ale přesně před týdnem jsem za pomoci mého otce zjistila, že mám nějakou zvláštní moc, prý nejsem úplně člověk, navíc se potvrdilo i mé ze začátku ironické tvrzení o tom, že jsem něco jako vlkodlak, který se neproměňuje v nějakou zrůdu s roztrhanou košilí, jednoduše ve vlka a nepotřebuji k tomu úplněk, úplně stačí malý impulz vzteku. Svoji magickou moc jsem ještě nevyzkoušela, nebyl k tomu důvod, ale ve vlka už jsem se proměnila třikrát. Jednou mi má sestra šlápla na nohu, po druhé bouchla mikrovlnka a po třetí...vlastně ani nevím, vzbudila jsem se v příkopě.

"Kdo jste? Kdo je ten muž? Kdo je Doktor? Doktor kdo?" zeptám se. "Prostě jenom Doktor. Nikdo nezná jeho jméno, je to otázka bez odpovědi, říká si Doktor. Jen Doktor." žena si bedlivě prohlíží anděla. V jednu chvíli na něho chci sáhnout, jaký je to materiál, jestli je ten kámen obroušený, ale v tu druhou chvíli si vzpomenu, co říkal muž. Co říkal Doktor. 'Nesahej na něj!' poslechnu.

Za pár sekund se za námi ozve prapodivný zvuk, jako když škytá auto, nebo něco takového. Cítím záři a vibrace objektu, co se za námi zjeví. Vrznou dveře a vystrčí hlavu Doktor. "Můžete nastoupit, sleduju ho!" řekne. Žena se nenechá pobízet dvakrát. Vleze do lodi, jejíž tvar mi zatím není známý, neboť celou dobu civím na anděla. Ale já zavrtím hlavou. "Ne." vím, co se stane, když Doktor bude ve dveřích lodi v okamžiku, kdy loď zmizí do časového víru. Zůstane na místě, kde má hlavu, takže venku. Něco jsem četla. Ne, vím, co udělám. Je to risk, ale na výběr nemám."Doktore, běžte! Nastartuje loď, naskočím, až bude napůl v časovém víru!" rozkážu. "A co když to nestihneš? Stačí jedna sekunda mimo, aby Tardis zmizela bez tebe!" zvolá Doktor. Zatnu pěsti. "Lidí jako jste vy dva na světě moc není. Dokonce nevím, jestli ještě někdo takový existuje. Ale lidí jako já je svět plný. Běžte, Doktore, věřte mi, když to nestihnu, navštívíte mě v paralelním vesmíru!" ucítím, jak Doktor zalezl zpět dovnitř lodi. Vydechnu. Civím na Anděla. Civím, civím. Pak ucítím vibrace o stupeň slabší. Ihned skočím dozadu... Ale dopadnu na tvrdou zem. Tardis je pryč. V průběhu mi unikne mrknutí. Anděl se nyní i se svými pařáty a vražedným pohledem sklání nade mnou. S naprosto otevřenýma očima civím na jeho zlostnou tvář. Pak mě napadne doslova spásná myšlenka. Svá kouzla jsem ještě nevyzkoušela, ale četla jsem tolik knih. Nemůže být tak těžké rozdrtit kámen. Napřáhnu před sebe ruku a s pomocí té druhé se zíraje na anděla vydrápu nahoru. Stojím teď přímo vstříc jeho velkým prázdným očím. Stačí jediná vzpomínka. Zkřížím ruce. Vydechnu, když nad nimi stoupne zlatavá pára. Má se tohle dít? To je jedno. Přes všechna Doktorova varování položím dlaň na andělovu ruku.Pak zavřu oči. Je to risk. Ale zapomenu na vše kolem sebe. Soustředím se na kouzlo. Když otevřu oči, anděl stojí v nové pozici, tentokrát má ruku, kterou mu nedržím, přiloženou pod ústy a jeho semklé rty naznačují jasně zřetelný úsměv. Proč se usmívá? Je to všechno špatně? Proč se usmívá? Proč se usmívá? Proč se usmívá?! Proboha! Je to asi všechno špatně. Umírám, že? Udělala jsem něco špatně a teď umírám, tak, jak umírají všichni, kteří neuposlechli Doktora a sáhli na anděla. A mrkli. Podívali se mu do očí. Otočili se, podívali se jinam, všichni, kteří mrkli. Ale pak ucítím nějakou energii. Rozpíná se a vychází z mého těla. Ztrácím pevnou půdu pod nohama. Nepropadám se, vznáším se! Když vyletím výš, shlédnu dolů na anděla. Pořád se usmívá, ale už nemá proč. Cítím to, tohle nedělá on, ale já. Je mi líto, andělíčku. Pak celé mé tělo zaplaví bolest. Nesmírná tupá bolest. Šíří se všude. A pak vše zahalí jas. Zlatý jas! Zlatá zář! A vychází ze mě. Jakmile vyčerpám zásobník, už nic necítím, jen slyším. Slyším žuchnutí, jako bych spadla na zem já sama. A pak zvuk Tardis. On se vrátil! Vrátili se! Necítím žádnou bolest, vidím jen tmu. Slyším jen cvaknutí kliky Tardis a pak jen pískot v uších. Rozhodnu se uvolnit se. Nemyslet na to, co se stalo. Na sochu anděla, na Doktora, ženu s Doktorem, Tardis, která cestuje časem a prostorem, na morbidní úsměv sochy. A hlavně a především na to, že jsem zároveň s mým žuchnutím neslyšela ohlušující zlověstný smích. 

Další kapitola: Seznámení