Roxy a Doktor

kapitola 8 - Ubývání nepřátel

Když ale vejdeme do zvláštní restaurace U Černé Růže, neboli Červený Drak, jak se restaurace jmenuje oficiálně, a Doktor se rozhlédne kolem, oči mu utkví na servírce. Vyděšeně vytřeští oči a ihned se schová za roh. "Doktore, co se děje?" Zeptá se Rose a zajde za roh, kde se Doktor tiskne vší silou o omítku. Oči mu tikají za strany na stranu, jako by viděl ducha. Nebo spíš něco mnohem horšího, hádám, že na duchy je zvyklý. Já i Oswin se otočíme k Doktorovi. Ten jen zavrtí hlavou a ukáže nám zvednutý prst. Popojdeme k němu. Nakloní se blíž."Tohle bude těžký. Ta servírka…" zašeptá rychle. "Co je s ní?" Zeptá se Rose. "To je ona!" "Ano, to je, a co jako?" Tázavě na Doktora pohlédnu. "Já ji znám!" Zašeptá znovu. "Super, tak tě aspoň zná ona, ne?" Rose už chce zajít za roh, ale Doktor ji chytne za paži a tím jí odchod znemožní. "Ne! V tom je ten problém, ona nezná mě! Ne tohle tělo! Viděli jsme se, ale byl jsem v jiné regeneraci a navíc ona umřela a je tu, což znamená, že ještě nezná ani mé předchozí já!" Pronese šeptem. Mám z toho v hlavě trochu binec. "Když se jí představím jako Doktor, naruším tím budoucnost! Její budoucnost!" "Tak se jí nepředstavuj jako Doktor, ne?" Napadne Oswin. "Vymyslete mi nějaký jméno!" Doktor už začíná být zoufalý. Kdo by taky nebyl, když má mluvit s někým, kdo má být mrtvý. "John Smith!" Napadne Rose. "To je jméno, které už nikdy nepoužiju!" Doktor Rose šlápne na nohu. "Jauvajs!" Vykřikne Rose. Doktor jí zakryje rukou ústa. "Potichu!" Horečně přemýšlím. "Co třeba pan Peth?" Napadne mě. Je to první příjmení, co mě napadne. Ale Doktor mě probodne pohledem. "ONA je Pethová! Pethová Astrid!" Vykřikne potichu. Bože! Asi zrudnu. "Pro tebe je teda oříšek najít jméno…" Postěžuje si Oswin. Rose už to nevydrží a naštvaně se na Doktora podívá. "Tak jo, jsem Rose Tylerová, tak můžeš být třeba Anthony Tyler! To ti vyhovuje?" Doktor mlčky přikývne. Pak vytáhne ten zvláštní papír, který má teď zas pro změnu u sebe, ten, co vypadá jak dokladnička. Nápis Sehnout!zmizel. Papír je bílý. Ukáže ho Oswin. "Co tam vidíš?"zeptá se. "Nic, je to prázdné," odpoví Oswin zařazeně. "Správně!" řekne Doktor. Pak se otočí ke dveřím. "Geronimo..." pronese tiše a vejde do restaurace. Následujeme ho.

Rozhlédnu se kolem. Skoro všechno je tu ze dřeva. Doktor zamíří k baru. "Co budete chtít k pití?" zeptá se Astrid Pethová. Když spatří mě a Oswin, vzadu za Doktorem, usměje se. "Musíme s vámi jen mluvit, řekne Doktor a ukáže před sebe prázdný papír. "Ale když už jsme u toho, asi si dám pomerančovej džus..." Astrid Pethová zaciví na papír a pak na Doktora. "Jistě, pane Tylere," řekne a pak se nekloní dozadu a rozhrne závěs do kuchyně. "Pethere, je tu někdo kdo se mnou chce mluvit. Dones za mě na čtyřicítku horký jahody a na dvacet trojku pomerančovej džus," informuje. Je zvláštní, na to, jak se obléká se chová celkem jako normální žena středního věku. Na kudrnatých blond vlasech není nic špatného, ale její šaty musí být památka aspoň po prababičce.

Společně s Doktorem a Astrid Pethovou se posadíme k jednomu z prázdných stolů. Žena se posadí na proti Doktorovi a založí ruce do klína. "Tak, kdo vás poslal? Pro koho pracujete?" zeptá se. Sleduju pozorně výraz tváře Doktora. "Nepracuji pro nikoho. A jsem tu, abych si s vámi promluvil." Astrid Pethová zavrtí hlavou.

"Promluvil? O čem?"

"O sochách, které se hýbou. Které vás dostaly sem." V očích mladé servírky objevím strach. "Ano, je pravda, že jsem byla zděšená..." zamyslí se. "Astrid Pethová, ze kterého jste času?" zeptá se Doktor. "Byla jsem v roce pět tisíc osmnáct, když se tam objevila ta hýbající se socha. A prosím, říkejte mi jen Astrid," žena si upraví vlasy, které ji padají do očí. Pak se podívá na Doktora, který se tváří zamyšleně. "Řekněte mi, pane Tylere, co jsou ty sochy zač?"

"Jsou to Plačící andělé, zvláštní věc, víte? Stvoření z jiného světa, jiná rasa..." Vidím, jak se Doktor snaží vysvětlit to srozumitelně. Ale moc se mu to nedaří. "Jste šílenec? Jiná rasa? Kde to proboha berete?" Astrid se otočí k baru. Pak zpět k Doktorovi. "Kolik máte otázek? Už bych měla jít pracovat," řekne. "Myslím, že mi to zatím stačí, možná se ještě zastavím." Doktor se zvedne ze židle a rázuje si to rovnou ke dveřím. My za ním v těsném závěsu. Pak se zastaví. Pohlédne na své hodinky, které má tak volně na zápěstí, že musí otočit ruku, protože je má svěšené na úplně opačné straně zápěstí. "Musíme do Tardis, pronese pomalu a otevře dveře.

--------------------------------------------

Astrid Pethová. Je to skutečně ona. Musím se přesvědčit ještě jednou. Kéž bych mohl celou tu patálii s Titanikem vrátit. Tedy samozřejmě s vesmírnou lodí Titanikem. Ve své minulé regeneraci by to byla jediná změna. Měla cestovat se mnou. Ona, Astrid Pethová, mě políbila! Ale to jsem vlastně nebyl já. Líbala toho minulého Doktora. Zatnu pěsti. Skončilo by to tak jako tak její smrtí.

Odemknu Tardis lusknutím prstů. Kdysi kdosi (vlastně to byla moje žena kdysi v imaginární knihovně) řekl, že to umím jenom já. Ano, opravdu. Dveře se rozletí. Vejdu dovnitř. Rose, Oswin a Roxy vejdou za mnou. "Takže, Doktore, jak pokračuje tvůj plán?" zeptá se Roxy. Ta dívka toho o sobě hodně neví. A právě tu řešíme útok Plačícími anděly! Notak, co dělá mozek, když ho potřebuju? Zaobírá se vzpomínkami. Ale všechno špatné je pro něco dobré. I ty zlé vzpomínky. Naposledy při útoku plačících andělů mi zmizeli dva společníci. Ale zas jsem se poučil. Stačí paradox. Jestli pak by je to dokázalo zničit? Aspoň bychom to mohli zkusit. Otročím se ke konzoli mé milované Tardis. Tabulka výpočtů ukazuje nyní mnohem méně mimozemských forem, než před tím. Že by andělé skládali zbraně? Bojí se snad? Možná ano, což by bylo super. Měl bych o to méně práce. Ale zase méně času na Rose. Nechci všem kolem sebe roztrubovat Rosinu poslední cestu. Rozhodla se sama a já respektuju ji i její soukromí. Ale budu si zase muset najít novou společnost. To bude těžké.

"Doktore!" Oswin mi zamává dlaní před obličejem. "Paradox!" vykřiknu v odpověď. Nesnáším, když se ztratím v myšlenkách. "Cože? Jaký paradox?" zeptá se nechápavě Rose. "Když se vytvoří paradox, anděly to zmate. A budou mít dost." vysvětluju. "Takže nám k tomu asi poslouží Astrid," pochopí hned Oswin. "Ano, přesně tak," kývnu hlavou, aby všechny tři pochopili, že Oswin má pravdu. "Znamená to, že změníš budoucnost?" zeptá se Roxy. "V podstatě ne, všechno se rozplyne a my i všichni ostatní budeme tam, kde jsme měli být, Astrid ve svém čase zapomene, co se stalo. Andělé se díky prasklině v Roxyině pokoji ztratí do nicoty." Upravím si motýlka. Rose obejde sloup. Nevím proč, jen tak. Pak přeběhne k nám. "A jak tedy vytvoříš paradox?" zeptá se. Roxy i Oswin se na ni podívají, jakoby byla naprosto nepochopitelná. "Představím se jí jako Doktor." řeknu prostě. "Bude to primitivní." Rose na mě nedůvěřivě pohlédne. "Myslíš to vážně? Co když nezapomene?" "Tak budu v její budoucnosti muž, co si říká Doktor, že takového Doktora znala, ale ten Doktor, kterého potká, se mu vůbec podobat nebude…" odtuším. Rose přikývne. "To zní normálně a věrohodně."

--------------------------------------------

Jak tak koukám na Doktora, najednou se zvedne ze své polohy - ležící - sedící - a vyrazí ke dveřím. "A kam jdeme tentokrát?" Zeptám se. Před chvilkou jsme byli venku, navíc se ochlazuje a já nemám bundu ani čepici. "Najíst se!" Zvolá nadšeně Doktor. "Nemáte hlad?"