Roxy a Doktor

kapitola 11 - Ráno a den...

"Vstávat!" Janin hlas mi zarezonuje v uších, jako sousedova vrtačka. Rychle se posadím na posteli. "Co se ti to, prosím tě, zdálo?" Zeptá se. Sáhnu si na čelo. Jsem zpocená. A úplně. Nevím proč a rozhodnu se to neřešit. Dokud nevstanu z postele. V bílé mlze se můj mozek dostane do křeče. Zavrávorám a posadím se zpět. "Roxy?" Jana vtrhne zpět do pokoje. Vytřeští oči při pohledu na mě, jak sedím na posteli a držím se za hlavu. "Seš vpoho?" "Jo-ne-nevím…" odtuším. Zkouším, jaká odpověď zní nejlíp. Nakonec unaveně pohlédnu na svou mladší sestru. "Pojď se nasnídat," řekne. Ale já zavrtím hlavou. "To je dobrý, nemám hlad, jdu rovnou do studia," řeknu a vstanu. Na druhý pokus už se to povede. Rychle si nahrnu tričko a naskočím do černých kalhot. Pak si jen nahodím mikinu a pospíchám dolů, kde drapnu kabelku a otevřu domovní dveře. "Počkej!" Zvolá mamka. Ani se neotočím. "Co snídaně?" Zavrtím hlavou a vyběhnu ven. "Nemám hlad!"

Rychlým krokem jdu ke studiu. Brodím se sněhem, který pod nohama křupe. Údržbáři ho ještě z chodníku neodházeli. Jen jdu pár kroků rovně a pak zahnu za roh. Studio 21 je pořád stejné. Stejně pestrá budova, jako vždy. Jsem tu z prvních, není divu, ještě není ani sedm, kdo by se obtěžoval chodit? Ale přece jen zevnitř zaslechnu hlasy. Jako první uslyším Oswin. Zpívá koledy, jakoby se nic nestalo. Jakoby nás včera málem nechytla policie. Jen jsme měly míč na cizím pozemku, ani jsme o tom nevěděly. Ale zase jsme ty chlapi pořádně probraly, leželi na lavičce a četli si. A pak se za námi honili nejmíň půl hodiny.

Zaposlouchám se. Ano. A to druhé, to je Michelle. Moje další nejlepší kamarádka. Zpívá spolu s Oswin. Líbí se mi to. Bez jediného zvuku se plížím potemnělou chodbou a pak rychle zalezu do druhé učebny. Už dva měsíce uběhly od chvíle, co jsem naposledy spatřila Doktora. A celé dva měsíce skládám písničky, které se toho blázna s budkou týkají. Zabrnkám si na klávesnici prvních pár slov.

Doktor je uvězněný v Pandorice,

Amy je možná mrtvá a Rory je

Říman se zbraní zabudovanou v dlani,

Hádám, že věci nejdou úplně podle plánu...

Mám to z Doktorovi mysli, všechny příběhy. Viděla jsem většinu z nich v jeho hlavě. Zbytek jsem si domyslela. Učitelka zpěvu, Angie, vejde do učebny. "Ach, Roxy, zase ty a ten tvůj Doktor..." přejde ke stolu a srovná papíry. "Copak ty tomu vážně věříš?" "Ne, Angie, je to imaginární-všechno je imaginární," řeknu s hraným povzdechem. Je mi jasné, že to, že Doktor existuje, by se moc lidí dozvědět nemělo. Ona Angie vlastně není člověk. Patří k nám, k naší rase, je ze smečky starších Baneů. Ale stejně...

"Nejsi tu dneska nějak brzy?" zeptá se. Usmívá se od ucha k uchu a posadí se na židli za svým stolem. "Vynechala jsem snídani," řeknu. Přitom sáhnu po zeslabovacím knoflíku na pianu. Ale Angie mě zarazí. "Jen hraj dál, mě to nevadí!" neochotně položím ruce na klaviaturu. Rozezním v nich známou melodii Greensleaves. Angie zatleská. V té chvíli vejde do místnosti Oswin. Angie se rychle zvedne ze židle. "Nechám vás tady..." a vyběhne ven. Oswin se usměje. "To jsme ho včera prohnaly, co?" Taky se usměju. Oswin vezme moji tašku a začne se v ní přehrabovat. Vytáhne složku s fotkami a zápisy. "Ale notak," začne, když na zadní straně zahlédne fotku mimozemské formy. Od doby, co Doktor zmizel, sbírám informace o emzácích z celého internetu. Sontarani, Zygonové, Judoni, kyberlidé. A je toho hodně. Země byla v minulosti napadena Daleky, kyberlidmi, Sykoraxy, něčím, jako "přenos" co hltal lidem obličeje. Je toho víc, než dost. "Fuj, tenhle je odpornej," řekne Oswin při pohledu na fotku Sontarana. Hnědá hlava bez krku, černé rty, bez vlasů. Vypadá, jako brambora s puškou. "Proč se o to furt zajímáš?" chce vědět. "Jen tak. Věděla jsi, že andělé jednou napadli Manhattan?" Oswin zavrtí hlavou. Pak ze své tašky vytáhne pytlík bonbónů. "Všechno nejlepší" Ano, první člověk, co si vzpomněl.