Roxy a Doktor

Kapitola 5 - V hlavní roli: Prasklina?

"Zachránila sis ho vlastně sama," vloží se mezi nás Rose. "Jo, ale kdybych se neotočila, už bych byla mrtvá." odpovím. A je to pravda. A taky kdybych o těch andělech nic nevěděla, kdybych mrkla jen jedou, mohla bych teď vše sledovat z vrchu. Nebo ze spodu, záleží na tom?

"Takže on tě zachránil?" Oswin se ke mě vrhne a obejme mě. "Roxy, proč jsi mi to neřekla?" Vlastně ani nevím, asi jsem čekala na správnou chvíli. Když mě Oswin pustí, otočím se k Doktorovi. "Co chcete proti těm andělům dělat? Máte nějaký plán, nebo něco takového?" Doktor namíří chůzi k Tardis a pokyne nám, abychom šli za ním. Když vejdeme, rozběhne se ke konzoli s výrazem malého kluka, co se vrací ke svému autíčku na dálkové ovládání. Obtančí konzoli - jako to asi dělá vždy - a otočí se na nás. "Zaprvé mi prosím tykejte," řekne a mává při tom legračně rukama, "nesnáším, když mi někdo vyká. Jako bych byl cizí. Už nejsem cizí, ne?" Oswin rozhodně zavrtí hlavou. "Tak jo, Doktore, ale řekneš mi už prosím, co s nima uděláme? Něco hodláš udělat a já nevím co a to mě znepokojuje," řeknu pomalu. U každého slova si musím dávat pozor, je nezvyk někomu ze sekundy na sekundu tykat. "Jo, jasně, ale nejprve ještě jedna věc. Někde by tu mělo být něco..." Doktor začne hmatat v kapse svého saka. "Už bych si tu měl udělat pořádek." Pak se jeho zadumané oči rozjasní. Vytáhne malou ampulku s jakousi červenou tekutinu. "Doktore, co je to?" Zeptá se Oswin. "Jen to vypij," řekne a hodí jí ampulku do dlaní. "Ty taky," otočí se na mě. Nahmatá další stejnou a podá mi ji. Pomalu otevřu plastovou zátku a koutkem oka zahlédnu Oswin. Ještě se neodvážila vypít cosi, co vypadá jako řepová šťáva a voní jako růžová domácí marmeláda slečny Chelsea, kamarádky mé matky. "Notak, neztrácejte čas očicháváním, za chvíli Tardis nastartuje!" upozorní Doktor. Pomalu přiložím lahvičku k ústům a pak uvolním rty. Na jeden doušek polknu a zhluboka se nadechnu. Kdyby mě teď Twyla viděla, řekla by, že se tvářím, jako bych spolkla citron. Ne, je to horší, chutná to odporněji, než obědy ve školní jídelně. Pálí v krku a dostává se do plic. Přiložím si ruku opatrně k hrudníku, abych měla jistotu, že nehoří. Pak se ohlédnu po Oswin. Vypadá trochu, jakoby polkla rum. Než se ohlédnu jinam, Doktor mi podá sklenici s vodou. "Notak, uklidni se, to je vpohodě!" Položí mi ruku na rameno, aby mě udržel na jednom místě a vtiskne mi sklenici do rukou. "Doktore!" Vykřiknu, když se mi všechna tekutina z plic dostane pryč. "Co to proboha je?" "Nic, jen takový roztok." odpoví Doktor. Zatočí se mi hlava při pomyšlení, že jsem pila něco, čemu se říká roztok. "Tardis poslední dobou není nějak dobře, budu ji muset aktualizovat, což se mi nechce, protože se změní i její vzhled. Musím si vždycky hronzě dlouho zvykat, je to složitý." Rose podá sklenici s vodou Oswin. "Hlavní je, že při letu se všem  nechráněným formám života většinou dělá šoufl," dodá za Doktora. "A tohle je něco jako vesmírný kinedryl?" napadne mě. "No, v podstatě jo," kývne Doktor hlavou a zatáhne za jedu z největších pák. Něco zadrncá a rozezní se identický zvuk motorů Tardis - hučení a pískání v jednom. Cítím jak se zvedáme a jak mizím z času. "Doktore, jak tu vlastně plyne čas?" zeptám se, když nad tím začnu uvažovat. Dočkám se jen Doktorovy chytré odpovědi. "Hodinky odpočítávají čas od posledního časového pásma, ve kterém jsi byla, než jsme vletěli do časového víru a při letu do jiného času Tardis všechnu technologii na principu hodin přeinstaluje na aktuální čas i prostor. Ještě než se některá zeptáte, jak tu dýcháme, můžu říct, že bychom mohli ve víru trčet celý den a nic by se nestalo, čas by šel dál." Oswin se chytí příležitosti, že se snažím vstřebat informace a promluví. "A jak tady teda dýcháme?" Doktor se pobaveně zadívá se na Rose. Vypadá, jako by chtěl říct "Věděl jsem, že to řekne, taky jsi věděla, že to řekne?!"  "Jednoduše, Tardis-kyslíková bublina. Zvětšil jsem ji pro nás všechny." Doktor se otočí ke konzoli a začne manipulovat s páčkami a tlačítky.