Roxy a Doktor

kapitola 3 - mysl jiné rasy

Otevřu oči.

Od chvíle, co jsem se podívala Doktorovi do očí, cítila jsem z něj sílu, smutek, bolest, strach. Vlci umí cítit emoce. Často si říkám, jestli je to dobře, nebo špatně. Vlk nikdy neví, s jakým člověkem se setká. Cítila jsem i radost, legrační muž s cylindrem ale nebyl jen šťastný. Převládala u něj samota.

Rozhlédnu se kolem. Je to pokoj, který nejspíš patřil někomu jinému. Na stěnách visí obrázky ženy s rudými vlasy ve svatebních šatech. Vedle ní se kření muž, který mi silně připomíná Maxiho Ponte z šesté třídy. Nešikovný úsměv na druhé fotce mizí. Místo něj sebejistý obličej povahově naprosto jiného muže vedle té stejné ženy s malým dítětem v náručí. Pod fotkou je napsáno Rorry Williams & Amy Pondová. Vzpomenu si na Doktora, na to, jak o nich mluvil.  "Tyhle zrůdy mi takhle zabili přátele. No, u Amy to byla vlastně skoro sebevražda. Až na to, že to udělala z..." neodpověděl. Byl až moc smutný. Tohle je na nic. Pokoj mrtvých lidí voní konvalinkami a mužským OldSpice. Někdo se tu chtěl líbit, Rorry, co? Pane bože, pomyslím si, mluvím s obrazem! Povšimnu si, kde to vlastně ležím. Manželská postel. Ti dva byli víc, než přátelé. Kde asi zůstalo jejich dítě? Z dalšího obrázku se směje dospělá žena, ale Amy Pondové se ani trochu nepodobá. Má velké, plavé a kudrnaté vlasy. V pruhovaných šatech a motorkářské vestě vypadá, jako by mohla vyskočit z obrázku a zvolat "Ahoj, zlato!" Jsem zmatená. Pokud je tohle dcera Amy Pondové, podle obrázku měla být mrtvá už dávno. Proč se Doktor tvářil, že se ta rána ještě zdaleka nezahojila? Ne. Stop, tohle nejsem já. Nepletu se do cizích záležitostí. I když mě to zajímá, jsem si jistá, že to jsou soukromé věci Doktora, ne moje. Oklepu se a zatočí se mi hlava. Prohlédnu si vlastní ruce. To dělám. Zkontroluji si svou krev. Nemyslím přímo krev. Žilami mi proudí vlčí krev. Je tmavší, proto mi začnou tmavnout, kdykoliv jsem rozrušená nebo naštvaná. Momentálně mám ruce na svůj zrychlený tep relativně světlé. Za dveřmi pokoje uslyším hlasy. Patří Doktorovi a Rose.

"Takže co? Vlezeš jí do hlavy jako nějakej emzák?" zeptá se Rose. "Nebo nám to řekne sama. Problém je, že to totiž asi ani sama neví, proto to udělám." Doktor sáhne na kliku, která se pohne, ale neobrátí. Uslyším Rosin hlas. "Dělal jsi to už mockrát, ale stejně ti nevěřím." "To na tobě miluju. Znáš člověka tak dlouho, a stejně jsi opatrná." Dveře se pomalu otevřou. Ihned se posadím na posteli. Doktor se převlékl. Má na sobě červenobílou košili s červeným motýlkem a kšandami, přes to hnědé sako. Tváří se tajemně. "Promiň, zas to dělám. Vždycky vtrhnu do místnosti, ani nezaklepu. Klepání mě dohání k šílenství. Připomíná mi to moje cesty. Zvuky bubnů, rytmy popěvků, tlukot srdce. Nechápu, jak můžou žít lidi jen s jedním srdcem. Je to, jako bych byl nahnutý. Jedno srdce mě táhne na stranu." když si Doktor všimne mého výrazu, prohrábne si rukou vlasy. Pak od témata upustí a sedne si za mnou na postel. "Jak se máš? Ne, počkej, to není ta správná otázka. " oklepe se. Vypadá, jakoby něco hledal. "Jak ti je?" zeptá se. "Fajn," špitnu, jako by to nebylo důležité. Zpoza dveří se ozve hlas Rose. "Ty seš vážně upřímnej!" vzápětí vejde do pokoje. "Vidíš? Popohánět ho musím, aby vůbec něco řekl." kouká se na Doktora, jako by to bylo tříleté dítě, totálně nepochopitelné a nezbedné. "Já tě o pomoc neprosil," řekne Doktor ztuha. "A co bylo to tvoje kňourání? Nemohla jsem si nevšimnout!" Doktor, který nejspíš potřebuje nabrat argumenty, si odkašle a upne svůj zrak na mne. "Zaslechla jsi náš rozhovor? Víš to?" vydechne a znovu se zhluboka nadechne. Pak natáhne ruce k mé hlavě. Přitiskne mi ruce ke spánkům a zašeptá tak, aby to neslyšela ani Rose: "Za tohle se strašně moc omlouvám." A pak zavře oči.

Cítím něco tak zvláštního, že se ani neodvážím křičet. Nevím co to je. Je to příšerný pocit. Někdo se prohrabuje ve mě, v mém mozku, v mých myšlenkách! A pak to ucítím. Doktor. Nevím proč, ale cítím, že je to on. A pak uslyším jeho hlas. Soustředěný a vyrovnaný. Závidím mu. "Pane jo! Tolik otázek! Tolik moc otázek! Tohle by lidský mozek nedokázal pobrat!" pak zvolní stisk mé hlavy. "Pokud něco nemám vidět, představ si neviditelnou bránu, za kterou nesmím. Jen ti nechci lézt do života." Doktor má pravdu, dveří, co nesmí otevřít je málo, ale jsou takové. Mé myšlenky na jediného kluka, který se mi kdy líbil, na jeho praštěnost, na mé ztracené věci. V jednu chvíli se cítím opuštěná.  Zvláštní, teď právě mě obklopuje Doktor a Rose, ale jsem tak sama. Pak ucítím tep srdce, ale ne toho mého. Doktor mluvil o dvou srdcích. Je to pravda? Cítím vzpomínky někoho jiného! Ne, ne, ne, to není možné! Z hrdla se mi vydere prudké zavrčení. Doktor sebou trhne. "Co cítíš? Co se děje?" pomalu se dostávám do Doktora. Vidím všechno. Je Pán času. Je to rasa. Není člověk, proto dvě srdce. Vidím vše o něm. Je poslední. Pane bože, nikdo jiný nezůstal! Je poslední, je mu přes devět set let. Proto ta samota. Vidím taky něco, co mi připomíná velkou válku. Časová válka. Pánové času proti jiné rase. Roboti, vypadající jako popelnice s brčkem. Rasa jménem Dalekové. Zlomy v Doktorově životě. Ztráta společníků. Dva lidi, které už jsem viděla, Amy a Rorry. Prostě si zmizeli. Rorry nestihl říct vůbec nic a Amy ještě chvíli mluvila na Doktora. Pak se taky ztratila. Vidím Doktorovy slzy. Nutil ji, aby to nedělala. Chce se mi brečet. Oklepu se. Napadne mě, jakou dobu už nic neříkám. Ale co?

"Doktore, kde to jsi?" taková primitivní otázka. "Teď právě hrabu v matice. Ale není to tu." Doktor zesílí stisk. "Bože, zlomky! Nesnáším zlomky!" uslyším Rosin hlas. "Zkus minulý týden, ne?" "Ou, ano! Jistě!" Doktor zní docela nervózně. "Ale ano, je tu něco!" v mém mozku se začíná rozprostírat něco, co tam nebylo. Něco, ohledně mě a toho, co jsem se minulý týden o sobě dozvěděla. "Roxy, Roxiane, musíš se uvolnit! Nech mě to zjistit! Prosím!" Cítím, jak se Doktor snaží. Podvolím se tomu. Vzápětí Doktor zmáčkne mé spánky, že mi málem rozdrtí hlavu. Vyjeknu. "Doktore!" napomene ho Rose. "Promiň! Promiň, promiň, promiň!" Doktor zní tak překvapeně, že se mu nezkouším ani vyvléct ze stisku. "Co se děje?" zeptám se zvědavě. Doktor pustí mou hlavu. "To mi řekni ty. Tohle jsem ještě nikdy nezažil!" otevřu oči. Doktor s vykulenýma očima vstane a přejde po místnosti. A pak přejde znova. Rozhořčeně pochoduje sem a tam. "Doktore, co je? Co jsi viděl?" zajímá se Rose. "Roxy, zkusím se tě zeptat, jak se jmenuje tvoje rasa?" V té chvíli mi dojde, že některé věci mi otec neřekl. Jako třeba jméno mé rasy. "To já nevím." zavrtím hlavou. Já nevím, kdo jsem! Ale Doktor musel tohle vidět. Takže to ví. Proč se mě ptá? "Jak se jmenuje má rasa?" zeptám se nejistě. "Podle tvé kapacity mozku, podle tvé podoby-" Doktor se zasekne uprostřed věty. Země se začne třást. Celou lodí zazní rachot. Chytím se zdi. "Náraz! Musíme jít!" Doktor vyrazí ze dveří. Ihned ho následuji, hned za mnou Rose. Jak běžíme chodbami, Tardis se třese víc a víc. Doktor zakopává, jak se gravitace rychle mění. Doběhneme až do velké místnosti, kde se Doktor vrhne ke konzoli. Rychle mačká tlačítka a tahá za páky. Vypadá, že si neví rady. Tak to řeší vždy? Kouknu na Rose. Má stejný pocit. Doběhnu k Doktorovi. S tímhle umím pracovat. Je to stejné, jako... Vlastně nevím. Ale to je fuk, umím to. "Modré tlačítko!" vykřiknu. Musím křičet, abych přeřvala rachot. "To modré nic nedělá!" Doktor se chytne rámu konzole. "Proč by tam jinak bylo? Je to stabilizátor!" "Proč si myslíš, že s ní umíš lítat? Je moje, lítám s ní devět set let!" Doktor vypadá naštvaně, že se mu snažím pomoct. Možná spíš pro to, že chci něco dokázat

"Netvrdím, že s ní umím lítat! Tvrdím, že to modré je stabilizátor!" Celou dlaní se opřu do tlačítka. Loď naposledy hrkne. Pak se vyrovná.

Zvuk utichne.

Rozhlédnu se kolem sebe. Rose leží na zemi a rychle a hlasitě oddechuje. Doktor se naklání nad konzoli a tváří se zmateně. Podívám se na jeden z monitorů. Nechápu sama sebe, nestíhám svoje myšlenky. "Přistáli jsme." informuji. "Děláš si srandu?" Doktor přejde po místnosti ke dveřím. Z druhé strany je na nich ten stejný nápis, jako zvenčí, všimnu si toho až teď. "Jak... Jak to, že tohle víš?" Rose se otočí a vstane. Nevím. Jednoduše nevím. Ještě se kouknu na monitor. "Jsme na planetě?" Doktor pootevře dveře Tardis. "Jsme." odpoví. Odpoví tak zaraženě, že mě to vyděsí. "Doktore, kde jsme? Proč jsme na planetě?" zeptá se Rose. Ještě jednou se podívám na monitor. Je na něm okolí Tardis. Vidím obyčejnou trávu, stromy a slunce. Ale poblíž stromy končí. Světlo odkryje mě jen týden známou budovu. "Jsme na Takkuře? Proč?" Doktor zavře dveře a opře se o ně. "Fajn, svou planetu poznáš." Oklepu se a zároveň protestně zavrtím hlavou. "Doktore, já opravdu nevím, jak to, že to umím. Nevím, jak to, že vím o tom, že modré tlačítko je stabilizátor, nevím, jak to, že vím, jak zjistit, že jsme přistáli. Je to v mé hlavě jako vědomost z encyklopedie. Nevím, prostě..." snažím se přijít na ta správná slova. "Prosím, můžu vědět, kde to jsme?" Rose sestoupí po schodech a z jednoho ze sloupů sebere bundu. "Jdeme ven?" Doktor kývne hlavou a už se netváří tak zvláštně. Asi slova prostě někdy zaberou. "Jdeme."

 Další kapitola: Tam a zpátky