Roxy a Doktor

kapitola 9 - Polibek budoucnosti

Je 17:05. Přesně za pět minut to Doktor udělá. Suneme se náměstím k Černé růži. Bok po boku s mimozemšťanem, který co nevidět zachrání svět. Nemám strach, že by to nezvládl, ale on asi ano. Cítím něco, jako velkou vlnu strachu. Doktor se málokdy bojí, ale teď je ta správná chvíle, kdy odkryl roušku. Než vejdeme do restaurace, Doktor si narovná motýlka a prohrábne si rukou vlasy. Kdybych byla o něco málo starší, třeba o devět set let, možná bych se do něho zabouchla. A Oswin taky není bezesná. Civí na něj způsobem, který říká totéž. Teda skoro. Myslím, že jí by nezáleželo na věku.

"Astrid," řekne Doktor, který ještě stále stojí přede dveřmi, "Je mi to líto." Pak vejde. "Hledám Astrid Pethovou." Doktor se dostane k baru, kde sedí postarší muž. Je to strý pan Clats, ani jsem nevěděla, že tu pracuje. Je to náž soused. A soused Oswin, pochopitelně. Jme totiž sousedky. Vlastně celá naše smečka se tak nějak rozrůstá jen po tři ulice. "Pane," řekne pan Clats, "proč ji chcete vidět?" Zeptá se. Je milý, ale občas trochu tvrdohlavý. "Jen s ní potřebuji mluvit…" Doktor se nahne k panu Clatsovi, "...kvůli těm andělům," zašeptá. Oči pana Clatse se změní do ustrašeného výrazu. "Hned přijde, pane," odpoví a odbelhá se do kuchyně. Slyším hlasy. "Astrid, někoho tam máš, je to ten člověk s motýlkem a třemi dívkami," řekne hlas pana Clatse. "S motýlkem?" Doktor se chytne hrany stolu. "Já jsem ten člověk s motýlkem?" Zasměju se. Z poza rohu vyběhne Astrid. "Pane Tylere!" Zvolá překvapeně. "Pojďte se mnou ven. Teď hned," řekne Doktor. Má tichý a tajemný hlas. "Ano, pane." Astrid zasalutuje a pak odloží tác se skleničkami a vydá se za námi.

„Takže vám teď něco ukážu,“ řekne Doktor, jakmile vyjdeme ven. „Tohle vás asi trochu vykolejí, ale já nejsem žádnej Anthony Tyler!“ Rose se uchechtne. „Ne, to opravdu není, já jsem sice Rose Tylerová, ale kdyby on patřil do naší rodiny…“ Doktor ji probodne pohledem. Rose zmlkne a sklopí oči. „Ale proč jste mi lhal? Kdo jste?“ Astrid se zatváří vyděšeně. "Jsem Doktor." "Fajn, to stačí!" Astrid už vypadá naštvaně. "Chci znát vaše jméno! A pravé jméno!" Vykřikne. Než se naděje, stojíme vedle Tardis. "Jmenuji se Doktor, to je moje jméno," začne Doktor, "já cestuji časem a prostorem a znám vás, protože já už jsem vás viděl. My už jsme se viděli." vysvětluje. "To není možné, pane, já vás neznám!" Astrid pomalu pohlédne na Tardis. "Co je to? Váš stroj času?" Zeptá se ironicky. Když na Doktorově tváři uvidí naprosto vážný výraz, vytřeští oči. "Omlouvám se, Astrid, asi to bude znít dost divně." Řekne Doktor. "V budoucnu potkáte muž, jménem Doktor, který sice nebude vypadat, jako já, ale budu to já. Budu mít modrou budku, bude to můj vesmírný stroj času, ale vy si to už nebudete pamatovat, nic z tohohle!" Astrid přistoupí k Doktorovi a podívá se mu do očí. "Vy jste šílenec!" Vyjekne. Pak se otočí a rychlým krokem jde pryč. Doktor popoběhne za ní a chytne ji za paži. Astrid se otočí. "Potřebuji vás k zastavení těch soch!" Doktor táhne za Astridinu paži, až ji dotáhne k Tardis. Tam vytáhne z kapsy pouta, kterými ji přiváže ke dveřím. "Cože? Ty s sebou nosíš pouta?" Rose se zatváří překvapeně. "Jak se ti to tam vešlo?" Diví se Oswin. "Ta pouta jsou velká a tvoje kapsy moc malé." "Jsou to kapsy Pánů času! Jsou zevnitř větší!" Řekne Doktor, jakoby to byla samozřejmost. Pak otevře dveře Tardis i s Astridinou paží a vejde dovnitř. "To si snad děláte srandu! Taky můžu zavolat policii a nahlásit vás za pokus o znásilnění!" Astrid hmátne po destičce na dveřích Tardis. Když je otevře, natáhne pružinu telefonu a na číselníku začne něco naťukávat. Doktor, který právě vychází z Tardis, jí telefon vezme z ruky. "Ale to nechte, to nefinguje, je to krám. Bez urážky!" Pohladí Tardisiny modré dveře. "Ty mluvíš se strojem?" Astrid už rovnou přejde na tykání. Nebo možná vzteky zapomene. "Má duši! A není to stroj, je to Tardis! Moje Tardis!" Doktor se přitiskne k modrému dřevu. "Ona to tak nemyslela, to víš, že ne," zašeptá. Pak se odtrhne. "Ale hlavní je, že vy jste to ještě nezažila, ale byla jste to vy, kdo mě políbil jako první!" Pak sklopí oči. "A byl to váš poslední…" pak zavrtí hlavou. Astrid se rozšíří zorničky a hned je zase zatáhne. "Myslíš to vážně? Já jsem byla ta, kdo tě políbil?!" Taky zavrtí hlavou. Snaží se dostat z pout. "Tak tohle je marný," řekne Rose. "Má na ta pouta speciální klíč, taková pouta ještě na zemi neexistujou." Zasměju se, při pomyšlení, že by fungovala Oswinina sponka. Ano, i s takovými případy jsem se setkala. Třeba když nás s Oswin kluci zamkli v šatně, nebo když nás školník omylem zamknul v kumbále. Nevyčítám mu to, za jeho sklerózu nemůže. Ani za to, že jsme si tam šly pro křídu…