Roxy a Doktor

kapitola 7 - Bolest a minulost

Ahojte sorry že zas strašně dlouho nebylo pokračování, ale moc mi to nemyslelo a měla jsem málo času, tak tedy tady je sedmá kapitola a upozorňuji, že jsem ji právě dopsala, takže další bude trvat zase dlouho, ale už mám nápady, takže to snad půjde rychle :) A k textům písniček: První je zkopírovaná, ale zbytek jsem přeložila sama a mělo by to tak nějak trochu odpovídat překladu z Violetty - Ven y Canta a Junto a ti :) Tak tu je: 

Jsem si celkem jistá, že nás Doktor bude sledovat, ale nenapadne mě, že bude chtít, abychom šli zvlášť. Hned, jak s Oswin vejdeme do jedné chodby, mezi námi se vytvoří stěna. Oswin začne z druhé strany mlátit do zdi. Vtom z nějakého skrytého reproduktoru zazní Doktorův hlas. "Pardon, ale teď jdete každá jinam! Nic se neděje, chodby jsou propojené! Někde se tak jako tak setkáte!" Přijde mi to jako zkouška přátelství. Až na to, že mám momentálně k dispozici nekonečnou vesmírnou loď. Otočím se přesně na druhou stranu od stěny a běžím. Slyším Oswininy kroky, takže momentálně nejspíš dělá to samé. Běžím. A běžím a běžím a běžím, dokud nenarazím na dveře. Jsou pootevřené. Nakouknu dovnitř. Není tu nic kromě sedačky na kolečkách. Otevřu víc, abych se podívala pořádně. Pak jednou zamrkám a zavřu dveře. Vážně využívají pokoje na jednu židli?

Jdu dál. Podívám se do kuchyně, do tří obýváků a do asi deseti pokojů. Když narazím na hudební sál, zastavím se. Je tu velký klavír s křídlem a spoustu dalších kytar, houslí, fléten a jedna harfa. Projdu dovnitř. Posadím se ke klavíru. Má perfektní rozložení klapek a končí přesně tam, u které noty i začíná. Položím ruce na klaviaturu. Chvíli přemítám. Smím? Mohu? Ale než si něco uvědomím, pomalu stisknu první klapku. Rozezní se zvuk, jakoby hrál Bůh. Je tak překrásný, že se neudržím. Než se stačím zastavit, moje prsty samy klouzají po klaviatuře a přes celou místnost zní melodie, jakou hraju jen v hudební škole. Ale je mnohem krásnější. Snažím se nezpívat, ale bohužel se mi to nepovede. Nemám na výběr, hudba mě pohltí. Vžívám se do slov, melodie. Jsem středem písně o lásce, bolesti, smrti a o tom, jak staré rány nebolí.

 

Co odpovím, až svatý Jan, ten pískovcový rozumbrada

a zpovědník všech pražských vran, se zeptá, jestli žiju ráda?  

Až řekne: „Hele, nejsi mladá, tvůj šperk je cetka z tomboly“

A ať mi nikdo nevykládá, že staré rány nebolí.

 

Pak přijde duben, smavý pán a pocit „nejsem ta, co strádá“

Bar mého srdce dokořán a není v něm jen limonáda

Vždyť slunce ještě nezapadá, proč dávat židle na stoly?

To se mi přestává třást brada a staré rány nebolí.

 

--------------------------------------------

 

Doktor putuje tmavými chodbami Tardis. Někdy sám musí přemýšlet, kde je jaký pokoj. Po chvíli poflakování se po chodbách a doufání, že narazí na Oswin nebo Roxy, zaslechne jemnou melodii. Chvíli se rozhlíží a pak zvedne prst. Běží chodbou a když je hudba blízko, zpomalí a opatrně se připlíží ke dveřím. Chvíli poslouchá a pak zaslechne něčí kroky. Pomalu zeslabují. Možná Oswin minula zatáčku. Ale to si Doktor nemyslí moc dlouho. Zpoza rohu se vynoří rudé vlasy. Přikrade se z druhé strany dveří a posunkem naznačí, aby se Doktor přesunul za ní. Ten se neslyšně přesune na druhou stranu. Pak se zahledí na Oswin. Roxy se vžívá do skladeb, které hraje a pohazuje při tom hlavou. Když zazní poslední tóny první skladby, Doktor pozorně sleduje Roxyin výraz a pak přeskočí zrakem na Oswin. Ta jen pokývne hlavou k Roxy. Ta totiž začne hrát další písničku. Doktor a Oswin naslouchají. Doktorovi z hudby na chvilku naskočí husí kůže, ale Oswin je na to zvyklá. Roxy pořád zpívá, ale nikdy ne s takovým doprovodem.