Jenom se chci omluvit že zas nebylo pokračování dost dlouho, ale měla jsem krizi, něvěděla jsem, co psát. Snad další část půjde rychleji. A děkuji moc za víc jak 300 přečtení!!! :)
PS: Popis Roxiane Kennicott popisuje vpodstatě mě samotnou a charakteristika taky. Jenom je to všechno trochu složitější v realitě :)
Tak počteníčko:
"Promiň, tohle je soukromé," řekne žena a podá mi krabičku. Je to krabička na náušnice nebo prsten. "Kdo jste?" zeptám se znova. "River Songová," řekne žena. Takže to není dcera Amy a Roryho, napadne mě. Nemají stejné příjmení. "Jste Doktorova společnice?" zajímám se. "To by snad už bylo moc." River Songová se usměje. "Tak co s ním máte společného?" "Brzo se zase uvidíme, poznáš pravdu, Roxiane." s těmito slovy zmizí.
Vydrápu se po schodech nahoru. Krabičku držím pevně v rukou. Ve dveřích se objeví Oswin.
"Kde jsi byla? Kam jsi zmizela?" "Jenom sem, ta žena mě sem musela přenést manipulátorem vortexu," odtuším. Pak se rozběhnu ke stolu. "Ale dala mi tohle," položím krabičku na desku. Otevřu ji. Je v ní klíč. Klíč na kožené šňůrce na krk. Poměrně malý a není na něm visačka, od čeho je. "Asi je to jenom přívěsek," napadne mě. Pověsím si ho na krk. Pak vstanu. Kov mě na krku chladí, ale je tu ještě něco. "Je čas nachystat obřad!" zvolá matka.
Stojím v lese. Z malé mýtiny se ozývají zvuky příprav. "Co mám teda dělat?" zeptám se Oswin. Ta jako jediná nepřipravuje a stojí tu se mnou. "Neměj strach, prostě na signál přijdeš a pak budeš dělat to, co ti řeknou!" Oswin mluví, jako by to byla samozřejmost. "Ale na jaký signál?" jsem nervózní, klepou se mi kolena. Nebo je to zimou? "Budu muset!" Oswin zajde za strom a pak za další. Jsme přímo v centru lesa.
Trhnu sebou, když z mýtiny zaslechnu vytí. Oswin má pravdu, vytí mé smečky je pro mě jasný signál. Vykročím. V botách na podpatku zakopávám o kořeny stromů a o větve.Rozhrnu poslední stromy a zahlédnu všechny v lidské podobě stát kolem jakéhosi stupínku. On to nejspíš bude pařez stromu a kus látky přes něj. V tu chvíli bych přísahala, že jsem rudá jako hasičské auto. Ze strany se mě ujme paní Morrisová. "Stoupni si na pařez a ostatní nech na nás." zašeptá mi do ucha. Poslechnu. Pomalu se vydrápu na dřevěné minipódium.
"Pro smečku mladých Nightshadeů je tohle chvíle, kdy dostávají nového vůdce!" Vykřikne můj táta. Stojí na jedné ze stran, které momentálně nevnímám a křičí tak nahlas, protože nemá mikrofon. Kde by taky v lese zastrčil zařízení do zásuvky?
Ano. Takhle to dělám. Přemýšlím nad pitomostmi, zatímco jsem vystresovaná. Nevím, čeho se bojím, nemá se co pokazit. Ale stejně se mi točí hlava jako o závod. Jako vždy, když se bojím, nebo když jsem ve stresu. Srdce pumpuje ze všech sil, aby se mi náhodou neodkrvil mozek. Rozhlédnu se kolem. Moje smečka. Při slově "moje" mě mrazí v žilách. Já na to nemám.
Nemám být vůdkyně. Jsem ta, která je nejméně povolaná k něčemu takovému. Graf sebevědomí pomalu klesá. Vždyť se bojím odběru krve, dokonce jsem se bála masky nad našimi dveřmi. Bojím se podívat se v noci z okna, jestli náhodou dole někdo nečíhá. Bojím se, když jdu sama parkem, bloudím v obchodech, mám oční vadu! Vlk co nevidí! Je to trapné! Otřesu se při slovu "iluminát", jsem pověrčivá a nejsem ani trochu určená pro to, abych vedla smečku vlků, která umí žít líp, než já!
Otec nejspíš ucítí mé rozrušení. Přijde ke mě a položí mi ruce na rameno. Ale je pozdě. Graf sebevědomí klesl z jedničky na nulu. Nevnímám otcův proslov, rozhlížím se kolem. Mám zamlžený zrak. Přemýšlím, jestli omdlít, nebo ne. Připomene mi to takové to: "Sežrat, nesežrat...Oloupit, neoloupit…" Ne! Nemůžu. Ne teď, ne tady! teď musím být lepší, než kdy před tím. Vůdkyně smečky zpívají při obřadu píseň vlčí krve. Je to vpodstatě jenom samé Aaaaa, ale je to složité melodicky. Teď! Teď se ukaž, hvězdo ve mě! Vzpomenu si na píseň, kterou k jednomu cvičení ve studiu složila Ludmila. Ne, že bych její písničky měla ráda, nebo obdivovala, ale text songu Předurčena k úspěchu někdy dokáže povzbudit. Stoupnu si na špičky, jak se to při obřadech Vlčí krve dělá. Pak roztřeseně odpovím na otázku, která přijde od nikud z otcových úst. A pak se dám do hlubokého začátečního tónu.
-------------------------------------------
ČTEŠ
Roxy a Doktor
Fanfic"Doktore," oslovím ho naléhavě. "Ještě jsi mi pořád neřekl, jak se jmenuje má rasa." Otočí se na židli a vstane. Tváří se tajemně. V místnosti je tma, motory jedou na úsporný režim. Přiblíží se ke mě a podívá se mi do očí. "Roxy, Vlčí krev je jen po...
