Roxy a Doktor

kapitola 2 - seznámení

Proberu se jen pár sekund poté. Opravdu, ne jen v mé mysli. Ještě ze tmy slyším Doktorův přibližující se hlas. "Hej! Prober se! Prober se! Hej! Notak!" je plný strachu, ale i nadšení. Je šťastný! Když otevřu oči, mžourám do očí, jejichž barva nejde popsat. Prostě není žádné konkrétní barva pro tuhle. Cítím pod sebou kamennou zem, zároveň cizí ruce, dost ledové na to, abych poznala, že pracovaly, které se dotýkají mých rukou, hlavy a krku. Snaží se se mnou zatřást. A nesnesitelnou tupou bolest hlavy. Jakmile zamžikám do světla, Doktor ustoupí. Teď vidím jeho celou hlavu. Tváří se zmateně, nadšeně i starostlivě zároveň. Přesně, jak zní jeho hlas. "Jsi...jsi v pořádku?" nejsem si jistá, co přesně se stalo. Zmizel anděl? Zastavila jsem ho, nebo utekl, když jsem se nekoukala? Ale než se na něco stačím zeptat, projede mi hlavou tupá bolest.

"Jak se cítíš?" Doktor nevypadá jako někdo člověku cizí, má takový ten výraz, který jasně říká, že jsem vítaná. Nebo něco takového. "Co se stalo?" zeptám se. Musí to znít divně. Posadím se. Jakmile se rozhlédnu, uvidím odpověď na mou otázku. Na zemi leží kousky kamene, které se přenášejí v drť. Já to zvládla!

"Tohle je...ty..." Doktor vypadá stále dost zmateně. Teď už jim to budu muset vyklopit. Ale popravdě...já nevím jak jsem to udělala. Doktor vytáhne z náprsní kapsy svého černého saka podivnou věc. Stříbrná hůlka s černým držátkem, na konci jakási kontrolka, kterou obklopují bronzové vyhlížející pacičky. Doktor zmáčkne tlačítko a druhém konci a zatáhne s ním dolů. Pacičky se obklopí a rozsvítí se zelené světýlko. Zároveň se rozezní zvláštní, bzučící a pisklavý zvuk. Doktor jím chvilku zkoumá mé tělo a pak ho chytí vodorovně a vysune prostředek, jako anténu rádia. Ale netváří se jinak. Vypadá to, že věcička nefunguje. "Co to je?" zeptám se. "Sonická věc." Doktor si se sonickou věcí poklepe o hřbet ruky, jako by mu dopsala propiska. "Sonický co?" nehodlám se vzdát. "Šroubovák." řekne rychle Doktor jako by se za to jméno styděl. Fajn, přiznávám, nevím, proč se tomu říká 'šroubovák', ale je to sonický a to mi stačí. Vstanu, cítím se rozlámaně. Jakmile se postavím na nohy, zatočí se mi hlava. Zabělí se mi před očima. Kdyby těsně za mnou v té chvíli nestála Doktorova společnice, žena, jejíž jméno jsem zatím nepochytila, asi bych kecla zpátky na zadek. Žena mě přidrží a pak mi sáhne na čelo. To je směsné, jako by byla moje matka. "Doktore, myslím, že není dobrá," upozorní a podívá se mu přímo do očí. Ten odtrhne oči od sonického šroubováku a zastrčí ho zpět do náprsní kapsy svého podivného saka. "Vezmeme ji do Tardis, potřebuje si sednout." Doktor mi pomůže se dostat k modrému objektu, kterého jsem si před tím kvůli andělovi nevšimla. Je to policejní budka. Je to doslova policejní budka. Je modrá, má jedinečně modrý odstín modré. A vypadá jak z padesátých let. Cítím vibrace, je to ten samý objekt, který se za mnou objevil, když mě chtěl Doktor zachránit. Nakonec to bylo trochu naopak. Prohlédnu si budku, přemýšlím,  jestli vlastní chameleoní obvod. O tom jsem taky četla. Zajímavé, co se za jeden týden člověk nedozví. "Nelekni se, je to divný," upozorní mě žena. Vejdeme dovnitř. Vážně mě to trochu vyděsí, je to skoro nenormální, je zevnitř větší! Ale nenormálního jsem toho už ten týden viděla tolik, že by mě to možná ani nepřekvapilo, kdyby se mi netočila hlava jako o závod. Celá místnost je ve tvaru kopule, jde nejspíš o nějaké řídící místo. Všude po stěně jsou rozmístěny divné šestiúhelníky, které vypadají jako okna, ale jsou to světla ozařující celou místnost. Uprostřed té obrovské místnosti stojí velký sloup, který je prosklený a uvnitř jde vidět jakási pumpa, nebo báň, ve které se hýbe něco zeleného. Pohupuje se to nahoru a dolů. Sloup je obložený šesti deskami, které se dole spojují a tvoří cibulovitý tvar. Jsou to ovládací desky, je na nich umístěno nespočet páček, čudlíků, tlačítek a konzolí, cedulek a tabulek. Dokonce koutkem oka zahlédnu něco jako pumpičku na kečup a hořčici. Je to tak zvláštní! A fantastické! Některé přístroje rozeznám, znám je od svého otce. Má jich spoustu. "Myslím, že asi nejsi tak úplně člověk, co?" Doktor vyjde po schodech ke sloupu. Pak se postaví ke konzoli s tabulkou a obtančí celý sloup. Žena mě mezi tím dovede k něčemu u zdi, co nejspíš slouží k sezení a já se posadím. "Tak? Co nám o sobě řekneš?" zeptá se Doktor. Zhluboka se nadechnu.