Roxy a Doktor

kapitola 13 - zmizelá část :O

Zázrak! Ta část coz mizela se normálně zjevila v půli knížky!!! Co to proboha....no to je jedno, hlavně, že se našla :-)  takže tady je, aby jste o nic nepřišli :-) :

Většina z nás natahuje krky, aby slyšeli hrát svou vůdkyni. Ale vůdkyně stojí a nic nedělá. Roztřeseně položí ruce na klávesy. Ve tváři je bílá jako stěna. Ale Angie nejspíš nic nezpozoruje. "Na co čekáš? Hraj!" Poručí. Roxy zmáčkne první tóny. Poslouchám text, který se jí dere z hlasivek. Pomaleji a pomaleji.

Slyšíš je?

Přicházejí!

Jsou v tom signálu,

V tom, co je v mé hlavě!

"Vždy čtyři údery,

Jak bubny k popravě!

Jsem to jenom já,

Jsem jediný, kdo je volán?"

Roxy se zatřese a přestane hrát. Pak-jakoby nic-se prostě svalí na zem!

Roběhnu se za ní, čímž následuji skoro celou třídu. Ale zarazí mě hlas. "Natálie!" Ludmila mě  chytí za kapuci. "Ludmilo!" vysvléknu si mikinu, za kterou mě drží a vymaním se z jejích pout. Pak se rozběhnu za Roxy. Leží na zemi a zmítá se v křečích. Maxi vyrazí ze třídy hledat Pabla. Oswin vypadá nejvyděšeněji. Angie nejspíš neví, co má dělat. "Dál! Běžte od ní dál!" poručí zmateně. Do třídy vtrhne Pablo a rozběhne se k Roxy. Ta se přestane klepat a těžce vydechuje. Pablo ihned zareaguje. Přistrčí židli, ale dřív, než stačí Roxy dát nohy nahoru, otevře oči. "Roxy!" vykřikne Oswin. Angie pomůže Pavlovi dostat Roxy na židli. Všichni jsou zmatení. Roxy je udýchaná, jakoby běžela maraton. Vypadá omámeně. Oswin si k ní klekne. "Co se stalo?" vyzvídá Pablo. Braco něco zmateně plácá a ukazuje na piáno. Napo chvíli poslouchá. "On říká, že se praštila hlavou o piáno," přeloží. V závěsu za mnou se zjeví Ludmila. Chytne mě za ruku a vlasy a dotáhne mě k oknu. "Je chytrá!" zvolá. "Simuluje epileptický záchvat!" zavrtím hlavou a natáhnu se, abych viděla. "Ludmilo!" zatáhnu z jejího sevření a vypísknu bolestí, protože mi vytrhne chomáč vlasů. "Zůstaneš tu se mnou,nebo ti vezmu oběd!" vykřikne. "To je ale vydírání!" "Ne, tohle je vydírání: Natt, okamžitě zpět, nebo napíšu Maxovi další antimilostnej dopis!" s tím skončí. Zahledím se na Roxy. Ta teď vstane. "Víš to jistě?" Pablo chytne Roxy za ruku. Ta jen zavrtí hlavou a odejde ven z místnosti, jakoby nic.

--------------------------------------------

Nejsi trochu moc starostlivá?" snažím se v chodbě utéct Oswin. "Ani trochu. Právě jsi omdlela!" "To se stává!" zavrtím hlavou. "Tak mi aspoň řekni," s úsměvem se zastaví se Oswin, "co si hodláš na obřad vzít na sebe!" zamyslím se. Dojde mi, že na sebe budu muset narvat nějaké šaty. To se mi teda fakt nechce. "Já vím, že se ti to nelíbí, ale je to pravidlo Vlčí krve." poklesne mi hlava. Oswin mi sáhne na rameno. "Něco vymyslíme."

--------------------------------------------

O tři čtvrtě hodiny a pět minut později kráčíme já, Jana, Athey, Andy a Oswin k našemu domu. Trochu sněží. Uvidím tátu, jak naprosto nenadšeně odhrabuje sníh z chodníku, načež z domu vyběhne máma, vytrhne mu lopatu z ruky a pošle ho domů.

"Ahoj, Oswin," křikne na ni. "Dobrý den," pozdraví Oswin slušně. Než vejdeme do domu, máma mě zastaví. "Na posteli máš šaty, pak se mi přijď ukázat!" nakáže. Zaskučím v odpověď.

V pokoji nám všichni dají pokoj na přípravu. "Už víš, jak to bude probíhat?" zeptám se Oswin. "No prej bude oslava a pak obřad, víc nevím..." zamýšlí se. Zatím se podívám na šaty. "Pane bože!"sprásknu ruce, jako stará paní, když vidí počítač. "Tohle na sebe nenavleču!" šaty jsou dlouhé a široké, že by se na nich dalo jíst. Oswin se zasměje. "To zvládneme!"

O čtvrt hodiny později stojím na stoličce a Oswin upravuje spodní část šatů. "Myslíš to vážně?" podívám se na sebe do zrcadla. "Pomoz mi utrhnout tuhle nitku!" Oswin se ze všech sil snaží urvat uvolněnou nit. Zasměju se a natáhnu ruku k rukávu. Zatáhnu...a Oswin se rozesměje na celé kolo. Rukáv, který jsem strhla i s nitkou, padne k zemi. "Tvoje mamka to bude muset přišít," prohlíží si Oswin šaty. "Nebo..." s úsměvem utrhnu i druhý rukáv. Tentokrát se zasměju já. "Jo, to vypadá mnohem líp."

Do pokoje vtrhne Jana. "Co jste udělaly s rukávama?" vytřeští oči na podlahu a na dva ubohé kousky látky. Přitom stoupne na dlouhou stuhu z mašle u pasu, která se rozváže a upadne. Všechny tři najednou propukneme v smích. "Už dost." Zvednu prst. "Ale notak! Já ještě nebyla!" Oswin natáhne ruku a vytrhne lem. Pak s uchechtnutím škubne a vyškubne z pod šatů plastovou spodničku. Šaty spadnou a prodlouží se asi o deset centimetrů. Pohlédnu do zrcadla. Taková změna šatům sluší. Jsou překrásné! "Vypadáš suprově!" zvolá Jana. "Jo! To je ono!" seskočím ze stoličky a setřepu přitom spoustu špendlíků. "Co uděláme s vlasama?"

"Pane bože!" vykřikne Athey, když vyběhnu z pokoje. "Co jste s tím udělaly?" "Upravily!" oznámí vesele Oswin. Máma ustrne v pohybu, zatímco táta se nadšeně usměje. "Tohle vypadá mnohem líp!" kývnu hlavou a otestuji pevnost laku, kterého mi na vlasy Jana nastříkala snad tunu. "Jsi překrásná!"

O pár minut později sedíme v autě. Přejíždím pohledem mezi Andym a Janou. Athey sedí v zadu. Nejsem moc na oslavy, je to vždycky zmatek. Sleduju za oknem ubíhající město tak pozorně, že si ani nevšimnu, že jsme dojeli na místo. Velká budova připomíná restauraci.

"Vystupovat," zvolá někdo zvenku. Dveře nám otevře zvláštní muž ve smokingu. Rozhlédnu se. Všichni muži tu mají smoking. Ale není jich moc.  Všechny ženy mají na sobě nějaké šaty. Ale tvoří tak pětinu. Zbytek jsou všichni ze studia. Je tu snad celé studio, samozřejmě kromě Ludmily, Leóna a jeho nejlepšího kamaráda Andrése. V čele průvodu stojí má budoucí smečka; Shannon, Lena, Michelle, Naty a Camila. Všichni jsou šťastní. Ano, to je moje smečka! Z boku přicupitá Oswin, která mi ještě upraví vlasy a pak mě chytne za ruku. Athey, Jana a Andy vyběhnou z auta a přidají se ke smečce.

Posadím se do čela stolu. Vedle mě hned Oswin a Michelle. Pak zbytek smečky a hostů. Zaklepu o skleničku a rozesměju se, protože plastová úchytka neudělá skoro žádný zvuk. Proto zdvihnu ruku na znamení klidu. Ruch u stolu ustane. Stoupnu si a nešikovně se při tom zakymácím. "Takže...jen jsem chtěla poděkovat za to celé a za dárky a za všechno," začnu. "Děkuju hlavně svojí budoucí smečce a zvu vás všechny na obřad!" pak se posadím. Nesnáším proslovy.

Tu mi někdo poklepe na rameno. Otočím se. Za mnou stojí zvláštní žena. Má husté, kudrnaté, velké, blonďaté vlasy a šedé oči. A mně v tu chvíli dojde, že už jsem ji viděla. Na fotce. V pokoji v Tardis. Vedle fotky Roryho Williamse a Amy Pondové. Ale nevěděla jsem, kdo to je. Vstanu a otočím se na ni. V ruce drží krabičku. Podívá se mi přímo do očí. "Kdo jste?" zeptám se. Když se rozhlédnu, s hrůzou zjistím, že stojíme venku před budovou.