Roxy a Doktor

kapitola 4 - Tam a zpátky

"Tak, co o tomhle místě víš?" Doktor nás nechá projít a jako poslední se vykloní ze dveří. "Planeta Takkura..." zahrabou ve své mysli. "...třetí největší planeta v souhvězdí Tistortan, má vlastní slunce a měsíc, den trvá dvacet osm hodin a žije tu něco přes dvanáct set lidí." Doktor zatleská. "Jak dlouho o tomhle víš? Týden? A tohle všechno víš." zní nadšeně. "Super." Rose se otočí kolem dokola a pak zpět na Doktora. "Ale furt jsi mi neřekl, co tu děláme." "Nejsme tu na nákupech, potřebuji vědět víc o Roxyině rase." Napadne mě, že mi Doktor pořád neřekl, jak se má rasa jmenuje. "Doktore-" začnu, ale Doktor se o točí zpět k Tardis a vejde dovnitř. "Pojďte, něco vám ukážu." následujeme ho.

Doktor otevře kryt jednoho z monitorů. Odhalí obrazovku Windows. "Tahle loď má operační systém?" podivím se. Přijde mi divné, že vesmírná loď a stroj času v jednom by se piplal s lidským Windowsem. "Vlastně několik. Tohle je jen jeden z mála, ale je dobrej. A nesložitej. Lidi totiž hledají jednoduchost, a to se mi líbí." Doktor párkrát ťukne na obrazovku a pak vyskočí asi stopu do vzduchu. Z veliké trubice uprostřed místnosti se ozve zvuk, který značí startující Tardis. "Co se děje? Nechtěl jsi sem? Proč odlétáme?" zeptá se Rose. "Chtěl, to nedělám já. Myslím, že Tardis se něco nelíbí. Ovládá se sama!"Doktor rychle nakoukne na monitor. "Míří na Zemi!" loď se otřese. Rose se chytne sloupu, já se zaháknu za zábradlí, Doktor se přichytí spodní části konzole. Ohlédnu se po stabilizátoru, ale pak se pustím zábradlí. Přirozeně sebou hodím o zem. Doktor hned vedle mě. Když přistaneme, dunění přestane. "Víte, Doktore, stabilizátor je na nic. Je to sranda!" Doktor se zasměje. Začnu se taky smát. Po chvilce se Doktor zvedne. Zvednu se taky. Stejně rychle. Normálně by se mi začala motat hlava. Nevím proč, ale připadám si v pohodě. Vyběhnu ke dveřím Tardis. Doktor opatrně vykoukne ven. Pak pomalu zastrčí hlavu zpět. "Jsou všude. Je jich moc! Andělé jsou tu!" Docela mě vyděsí představa, že moje rodina je nezajištěná. A moji přátelé. Snad jsou v pořádku.

"Doktore, co uděláme?" "Bojím se, že se budeme muset postavit čelem tomu všemu. Ale ty..." Doktor se otočí na mne a věnuje mi výraz desetiletého ustrašeného kluka, vzápětí se však rozběhne ke konzoli Tardis. Půjdeš domů. Buď s rodinou a až se tě budou ptát, neříkej jim nic o mě ani o Tardis, dokud ti nepůjde o život, rozumíš?" kývnu hlavou. Doktor něco nastaví na obrazovce a v tu ránu se otočí zpět. "Jsme u tebe doma. Jo, promiň, asi budeš trochu mimo, první cestování většinou lidi rozhodí." Úkosem na něj pohlédnu. "Lidi." zasměju se. Tentokrát se zasměje i Rose. Otevřu dveře. Jsme vážně přesně naproti našemu domu. Otočím se na Doktora. "Ohlaste se, až zachráníte město, Doktore, sbohem." V Doktorově mysli jsem viděla moc věcí. Jeho úkolem je chránit celý vesmír před stvořeními z jiných světů, jako jsou plačící andělé. Tohle je jeho běžný den. "Spíš nashle, Roxiane, ještě se jistě uvidíme," řekne Doktor a zamává na mě. Rose se podívá mým směrem. V očích se jí leskne strach. Takový, jaký člověk dozajista zažije pouze s Doktorem. Strach z nebezpečí, ale zároveň ta jistota, že ji Doktor zachrání. Ta víra v něj, schopnost tím jediným pohledem upoutat pozornost. Ona mu věří. Budu taky.

Vyjdu ven z Tardis. Pořád mě tak trochu děsí ta skutečnost, že je zevnitř větší. Rozhlednu se kolem sebe. Jakmile odvrátím pohled, Tardis i s Doktorem a Rose zmizí. Do nosu mě udeří známý pach rodiny, v tu ránu ho ale přeruší jiný, mnohem bližší. Prosím! Prosím! Prosím! Z poza rohu se vynoří postava. Jedinečné rudooranžové vlasy se zalesknou v hořícím slunci a mezi nimi se zalesknou černé brýle s tlustými obroučky. V nich září šedé vlčí oči. Díky bohu!

"Roxy!" Oswin Strangová je moje nejlepší kamarádka, je skoro jako moje sestra. A je taky moje zástupkyně ve smečce mladších Nightshadů. Pokud je někde lepší osoba, než je Oswin, ráda bych ji poznala. O stránce přátelství se u ní nedá rozhodovat. A taky krásně maluje, všichni na škole to o ní víme. Vždy je perfektně upravená a krásně oblečená, když si k ní stoupnu před zrcadlo, je to jako kráska a zvíře. I když ve vlčím prostředí vyrůstala, zůstává v lidské podobě často. Nechce riskovat, že by ji zahlédl člověk.