Sjelevenn 2

1

Potřebuji se nějak zaměstnat, abych tolik nepřemýšlela nad časem. Každá minuta se vlekla a den se vlekl jako celý měsíc a tak jsem se co nejvíc ponořila do práce Alfy. Teď jsem měla na starosti smečky dvě a snažila se je sjednotit v návycích, které byly občas hodně rozdílné.

Jako první jsem zavedla radikální změny u dětí. Nelíbí se mi, že jsou tak izolované od okolního světa a tak jsem zařídila, že všechny začnou dojíždět do města do školy a po návratu budou absolvovat ještě výcvik tady. Ten zahrnoval zdokonalování fyzických sil a dovedností jak ve vlčí podobě, tak v lidské. Výcviku se ujal Askel, přes mé očekávání, že se bude bránit nic nenamítal. Výcvik v lidské podobě jsem si vzala na starost já. Potřebovala jsem se hýbat a zároveň to bylo příjemné zpestření hodin prosezených nad papíry.

Eirin i Ann mi slíbily, že o mém těhotenství nikomu nepoví. Chtěla jsem, aby se to nejdřív dozvěděl Grens. Samozřejmě že Elias o tom ví také. Je to lékař, tomu bych to nezatajila ani kdybych chtěla.

Dny se vlečou a jediný světlý okamžik je těch pár minut, kdy spolu mluvíme. Voláme si, nebo píšeme zprávy a já si při tom připadám jako zamilovaný puberťák. Naše předešlé neshody a hádky byly zapomenuty a znovu se do našeho vztahu vrátila spokojenost.

„Hrozně mi chybíš," povzdechne si do telefonu a já se tomu musím pousmát. „Tak se vrať," popíchnu ho. „Ani nevíš jak rád bych se hned teď rozběhl domů, ale musím to tu dodělat. Bude to ještě chvíli trvat, ale slibuju že do konce měsíce budu doma," nespokojeně zamrčím a protočím kotníky, které mě po dnešním tréninku celkem bolí. Vyhodím nohy na opěradlo pohovky, lehnu si a hledím do stropu. „A co kluci? V pohodě?" „Jo, Askel se překonal," zasměji se. „On, jo?" „Jo, cvičí děti," vyprskne smíchy až si musím odtáhnout mobil od ucha jak mi v něm zalehlo. „Děláš si srandu? On? S malými dětmi?" ani po několika minutách se nedokázal přestat smát. „Grenseløsi?" ozve se najednou z mikrofonu a jeho smích v momentě utichne. „Ano?" řekne vážným tónem a já se musím zamračit. „Mohli bychom ještě jednou pročíst tu smlouvu? Jen abych si byla jistá že všemu rozumím," v momentě stojím a i Luna se naježila. Ženský hlas byl úlisný a vtíravý až jsem se musela otřást. „Jo, za chvíli přijdu," ozve se bouchnutí dveří. Kdo to sakra byl!? Vyřkne má vlčice otázku, která se mi honila v hlavě.

„Zlato? Jsi tam?" ozve se nejistě. Zprudka se nadechnu a přivřu oči „Kdo to byl?" ani se nesnažím maskovat podráždění a nelibost. „To byla nová Alfa, řeší nějaké odkupy pozemků a jelikož jsem jim už dřív radil, požádali mě." Nedokážu promluvit, ani ve snu mě nenapadlo, že by tou Alfou mohla být žena. To na jeho pobyt tam úplně měnilo můj názor. „Je všechno v pořádku?" zeptá se opatrně. „A mělo by?" vyštěknu. „Co má co dělat u tebe v pokoji cizí ženská a v tuhle noční hodinu!?" chvíli mlčí a pak se ozve hlas, ze kterého poznám že se usmívá. „Månen, ty snad žárlíš." Hlasitě zavrčím „Přestaň si ze mě dělat srandu. Chtěla bych vidět tebe, kdyby mi na dveře zaklepal cizí chlap a chtěl se mnou něco probírat," nastane ticho a nedokážu odhadnout, jestli důvod mého podráždění pochopil. „To by ale nikdo neudělal," řekne nakonec neutrálním tónem. „Jak to můžeš vědět?" rýpnu si. „Protože bych ho roztrhal na kusy," zavrčí. Takže pochopil, řeknu spokojeně Luně.

„Je pozdě, jdu spát," řeknu mírným tónem a bojuji s nutkáním hovor ukončit než stihne cokoliv říct. „Miluju tě sjelevenn." Za normálních okolností by mě jeho slova vynesla do nebe, ale teď jsem na něho tak naštvaná, že nevím co na to říct. Nakonec jen svěsím ruku a ukončím hovor.