Sjelevenn 2

15

Ozve se zakňučení a z poza stromu vyjde vlk. „Ahoj, kde jsi byl?" podrbu ho za ušima. Vlk se mi vetře mezi nohy a lehne si na mě. „Ty máš nějakou mazlící náladu," zasměji se a pevně ho obejmu.

„Ani nevíš jak ti závidím že jsi vlk. Nemusíš řešit lidi, kteří tě vytáčí," olízne mi ucho. „Já to nechápu. Včera se choval úplně jinak. Normálně. A dnes je zase ledová královna. Co to má jako být?" hladím ho od hlavy k ocasu a zamračeně vrtím hlavou.

„Měla bych se vrátit," je pozdě a nechci aby mě někdo hledal. „Zase se uvidíme ano?" políbím ho na čenich a on přivře oči a zakňučí. „Mám tě ráda," vstanu a pomalu se vrátím dovnitř.

Dnešní látka nepomohla, ale na druhou stranu mě v ničem neomezila, za což jsem byla ráda.

„Patnáct," trochu mě to jeho počítání vytáčí. Mám pocit, že už musím mít krev v barvě duhy. Každá látka má úplně jinou barvu než ty předešlé.

Vyjdu do kuchyně a udělám si šálek kávy. Zamířím na terasu. Dnes bude krásně. -Jo, třeba se konečně stane zázrak a ty mě uslyšíš.

Leknu se tak, až mi hrnek vyklouzne z rukou. „Månen! V pohodě?" Askel mě prohlíží jestli mi nic není. „Jo, jen jsem nešikovná," odhrnu si vlasy a ruce se mi třesou. „Sedni si, uklidím to," posadím se do houpačky a přemýšlím nad tím co se stalo. Tys mě slyšela, že jo? -Kdo to... -Ty mě slyšíš! Zavřu oči a hlavou mi projede neskutečná bolest až vykřiknu.

V ten moment se mi před očima promítne celý můj život až do okamžiku, kdy mi v tom vězení dali tu osudovou dávku. Pane bože, vydechnu. „Jsi v pohodě?" posadí se vedle mě. „Jo, jen mě bolí hlava," otočím se k němu a dívám se na něho, jako bych ho po těch necelých devíti měsících viděla poprvé. „Månen?" nadzvedne obočí, nakloním se k němu a pevně ho obejmu. „Mám tě ráda bráško," zašeptám. „Já tebe taky." „Nešel by ses projít?" usměji se spiklenecky. „Už tě nebolí hlava?" „Ne, pojď," vytáhnu ho na nohy a vedu do lesa.

Ahoj Luno. Chyběla jsi mi. - Ty mě taky. Snažila jsem se k tobě dostat, ale nešlo to. -Já vím, za to nemůžeš. Ale Kasper ano a za to zaplatí, zaplatí i za to, že mi vzal mého chlapečka.

Když jsme dostatečně hluboko a jsem si jistá že nás nikdo nesleduje ani neposlouchá zastavím se a otočím k němu. „Děkuju," usměji se a do očí se mi derou slzy. „Za co?" nechápe o čem mluvím. „Za to, žes dodržel svůj slib a nikomu neřekl co se stalo na té louce a znovu se omlouvám, že jsem ti neřekla že jsem těhotná," otevře ústa a vyvalí oči. „Ty si. Jsi to vážně ty?" přikývnu a znovu ho obejmu. „Já ale tvůj slib porušil. V noci jsem měl sen že trpíš. Ráno jsem zjistil že Grenseløsovi se zdálo to samé. Došlo mi, že to není náhoda a že rodíš. Řekl jsem mu to. Jinak bychom tě nikdy nenašli." „To je v pořádku," ujistím ho.

Po procházce se vrátíme zpět k domu. Od minulého dne jsem se Grensovi vyhýbala, jeho chování mě vytáčelo. Seděl na schodech před domem a mračil se na celý svět. Jakmile nás viděl přicházet vstal a nervózně si prohrábl vlasy. „Askele, asi bys měl jít," usměji se na něho a on pochopí.

Nadechnu se a zamířím rovnou k němu. Už už se nadechuje aby něco řekl, ale jsem rychlejší. Zvednu ruku a vrazím mu takovou facku, až zavrávorá a málem upadne. Překvapeně se uchopí za tvář a otočí ke mně pohled. „To bylo za co?" „Za to žes mi tak ublížil!" všechen vztek, který jsem v sobě měla z doby, kdy byl pryč a já nevěděla co se děje spolu s tím jak mě vytočil včera se nahromadil a já to už nevydržela.

„Prosím?" „Ne, žádné prosím!" zvednu vztyčený ukazováček „Déle než týden ses neozval! Neodpovídals na zprávy ani hovory a pak se dozvím, že jsi se dal dohromady s nějakou opelichanou Alfou! Co si o sobě vůbec myslíš? Jak jsi mi mohl tak ublížit? A když zmizím tak se vrátíš jako by nic a žiješ si dál ten svůj zatracený život!" ječím tak nahlas až mi vynechává hlas. Stojí jako socha a poslouchá. „A co to mělo být včera? Máš krámy, nebo co? Nemůžeš se jeden den chovat jako chlap do kterého jsem se zamilovala a pak jako kus ledu! A co to mělo být s tím vlkem? Tos mi jako dělal ochranku?"

V očích se mu zaleskne a na rtech se objeví nepatrný úsměv. Popadne mě do náruče a políbí. Snažím se ho od sebe odtrhnout, ale nedaří se mi to. Napadne mě jediná věc, naznačím kopnutí, které okamžitě pochopí a o krok ustoupí. „Vážně jsi zpátky," zachraptí. „Kde máš tu svou Alfu? Nebo už ses stihl vykašlat i na ni?" ječím dál a rychle oddechuji, ale jako bych měla pořád málo kyslíku. Co se to -Podlomí se mi kolena a spadnu do trávy. Chce mě zvednout, ale zavrčím na něho aby pochopil, že se mě nemá dotýkat.

Klekne si naproti mně a chvíli čeká dokud se nevzpamatuji. „Někdo mi ukradl mobil. Až před pár týdny jsem se dozvěděl že od Askela, že mi ho ukradla ona a dala Kasperovi aby tě vylákal. Nikdy bych tě neopustil a kdybych věděl co se chystá, vrátil bych se dřív. Celé ty měsíce jsem v noci nemohl spát, bál jsem se o tebe a pak jsem se dozvěděl že čekáš dítě a můj strach se zdvojnásobil. Udělal bych cokoliv abych vás ochránil před tím, co se vám stalo," po tvářích mu tečou proudem slzy.

„To jak jsem se choval; nedokázal jsem se ti podívat do očí. Pokaždé jsem nenáviděl sám sebe za to, že jsem to dopustil. Byla to moje vina," zamrkám a nevěřícně na něho hledím. „Co? Nebyla, za to nemůžeš. Jediný kdo za to zaplatí je Kasper. Vlastnoručně ho za to zabiju." „Můžu ti podržet nůž?" smutně se usměje a já mu ho oplatím.

„Můžeš mnohem víc než to," zašeptám a uchopím jeho tvář do dlaní. Vypadal tak jinak, ale přesto stejně. „Tolik jsi mi chyběl," zavzlykám. Pevně mě k sobě přitiskne, ucítím teplo jeho rtů a slanou chuť slz. „Už mě nikdy neopouštěj, ne když jsem těhotná," zavrtím hlavou a hruď se mi sevře bolestí. „Najdeme našeho syna. Nikdo ho před námi nemůže schovat," políbí mě do vlasů.

„Je úžasné jak jsi to tu sama zvládla," ležíme na trávě a díváme se na nebe. „Byla to noční můra, ale jako Alfa jsem musela fungovat napříč všem problémům." Uslyším smích z druhé strany domu. Zeširoka se usměji a posadím. „Mám nápad," vyskočím a zamířím za zvukem. Kluci sedí na židlích a něčemu se smějí.

„Co vy flákači! Nemáte náhodou trénovat?" všichni zkamení a skloní hlavy. Musím se smát „Månen?" Marcus nevěřícně vzhlédne. „Ty jsi zase. Jak je to možné?" „Co bys řekl?" založím si ruce na prsou. „Už tě dlouho nikdo neporazil co? Co tak druhé kolo? Ty versus děti?" Marcus i Einar vyskočí aby mě objali. „Jsi zpátky!" Askel se jen potutelně usmívá.