Sjelevenn 2

3

„Månen!" ozval se současně Askel a Ann. Zamrkám abych se vzpamatovala. Rukou je zarazím „Jsem v pohodě," ale vynaložený kyslík na ta slova mi bohužel chybí k tomu, aby se mi nohy úplně nepodlomily. Askel mě posadí na gauč a Eirin přinese sklenici vody. Ann mezitím prozkoumává rozsah popálenin na mých chodidlech „Přineste lavór studené vody! Bude mít puchýře. Musí se na to podívat Elias." „Jsem v pohodě!" rozkřiknu se po všech, ale hlas se mi zlomí a celá se třesu i když nechci. Sakra! Vzchop se! Napomínám sama sebe. Sebrat? Ani já nejsem schopná téměř dýchat! Okřikne mě Luna, která se schoulila do klubíčka a kňučela.

Nejsem schopná vnímat okolí, před očima se mi všechno točí a jen ztěžka se nutím dýchat.

„Månen! Slyšíš mě?" do očí se mi opře ostré světlo. Elias si mě se starostlivým pohledem prohlíží a všichni stojí za ním a čekají na závěr. „Je v šoku, dám jí něco na uklidnění," Kluci odešli a zůstala jen Ann. „Moc mě to mrzí," posadí se na kraj postele „Nemůžeš to brát vážně. Nevíme co je na tom pravdy," snaží se mě utěšovat, ale nějak to nezabírá. Úplně ji ignoruji a dál hledím před sebe.

Elias mi něco píchne a po chvíli usnu bezesným spánkem. Tolik bych si přála abych se probudila a zjistila že to všechno byl jenom zlý sen, ale když otevřu oči ležím na tom samém lehátku na ošetřovně. Sakra, tak nic. Vstanu a vyjdu do patra. Napustím si vanu a dokud voda nevystydne ležím v ní a jen hledím do prázdna. Obleču si Grensovo triko a pohled mi padne na telefon na stole. Mám mu volat? Nedokážu se rozhodnout. Co když to zvedne? Co bych mu řekla? Ahoj, je pravda že ses na mě vykašlal? A co když to nezvedne? Znamená to, že ty řeči jsou pravdivé? Tak mu zavolej, aspoň nebudeme muset pořád přemýšlet nad tím, jak to vlastně je. Má vlčice má ve všem jasno. Vždycky se dokáže rozhodnout bez ohledu na city. Uvažuje racionálně, což mě moc nejde.

Nakonec ji poslechnu, zvednu telefon a nejistě vytočím poslední volané číslo. Jedna, dvě, počítám zazvonění jedenáct, kašlu na to. Hodím ho na stůl a vyjdu na balkon. Při pohledu na nebe se mi zatají dech. Tak nádherné barvy jsem nikdy neviděla. To je úchvatné! Luna je stejně unesená jako já. Polární záři jsem nikdy neviděla, do očí se mi hrnuly slzy. Nedokážu říct jestli smutkem, nebo radostí a v ten moment jsem to ani neřešila.

Dlouho jsem stála a sledovala úchvatnou podívanou. Dlaní se dotknu svého už více výrazného bříška. „Už se těším až to uvidíš, prcku," zašeptám a otřu si tváře. „Slibuju že ti nikdo neublíží. Nesmíš zažít takovou bolest. To si nikdo nezaslouží."

Další den zajedu do města abych si koupila nové oblečení. Potřebuji něco volnějšího, nechci aby na mě ostatní poznali že jsem těhotná podle rostoucího břicha. Procházím nákupním střediskem a zastavím se před elektronikou. Nakonec vejdu dovnitř a když o pár minut později vycházím musím se usmívat.

Doma vybalím oblečení a nakonec i sluchátka. Občas mi třeští v hlavě ze všech těch hlasů, které slyším dole v domě a venku. Sluchátka dokonale izolují všechny okolní zvuky a můžu se klidně věnovat jen poslechu hudby.

Po pár dnech jsem se na nich stala téměř závislá a nosila je i když jsem se probírala papíry. Ostatním jsme se začala vyhýbat a vyhledávala samotu. Ty soustrastné pohledy mě mučily, bylo to nepříjemné.

Månen? Ozve se mi Eirinin nejistý hlas v hlavě. Sundám si sluchátka Co se děje? Zamračím se. Měla bys přijít dolů, někdo za tebou přišel. Jako první mi prolétlo hlavou, že je vrátil Grens. Vyskočím ze židle a co nejrychleji sběhnu schody.

Při pohledu do usměvavého obličeje mě na okamžik přepadne smutek ze zklamání, ale vzápětí se mi na tváři objeví široký úsměv. „Tati!" seskočím z posledních schodů a padnu do jeho připraveného náručí. „Dítě moje," pevně mě obejme. „Co tady děláš?" odtáhnu se od něj a nejistě si ho prohlížím. „To nemůžu navštívit své dítě?" nadzvedne obočí a musím se pousmát, ale tuším že to není ten hlavní důvod. Chvíli na sebe jen hledíme až se mi nakonec oči doširoka rozevřou a ramena mi poklesnou „Už jsi to slyšel," vydechnu a jeho přikývnutí jen potvrdí můj odhad.

Zavedu ho do obýváku, aby se mohl posadit. „Askel mi všechno řekl. I to jak jsi reagovala. Zlato, nemůžeš věřit hned všemu, co ti kdo napovídá," otcovsky se usměje. Vím že to myslí dobře, ale neví to, co já. „To vím, ale jsou tu i jiné věci, které nasvědčují tomu, že je to pravda," hlas se mi chvěje. „Povíš mi je?" zeptá se nakonec, když vidí že sama nezačnu.

„Jde o to, že než odjel, dal mi telefon, abychom si mohli každý den volat a psát. Jednou večer při našem hovoru k němu přišla ta ženská a podle hlasu jsem poznala že jí nejde jen o práci. Jo, můžeš si říct že žárlím, ale prostě to tak je. Pak se několik dní neozval, nebere telefon a neodpovídá na zprávy. A pak mi řeknou že je s ní. Co jiného si mám myslet?" pokrčím rameny. „Jste ale manželé a jsi jeho spřízněná duše. Nikdo nikdy své spojení se svou sjelevenn nepřetrhl." Tohle jsem si taky říkala, ale pak jsem i na toto našla odpověď. „Dobře víš že nejsme typický vlčí pár. Jak můžeš vědět, že jsme i v tomto stejní jako ostatní? Co když je to jen další věc, ve které se lišíme? Prostě se zamiloval do ní," nad mými slovy se zamračí a přemýšlí. „Vidíš," zašeptám, když je mi jasné že pochopil, že ty zprávy můžou být skutečné. „Nemůžeš nikoho přinutit aby tě miloval, zvlášť ne vlka," schoulím se do jeho klína a jeho dlaně mě pomalu hladí po vlasech.