Sjelevenn 2

10

Děti odběhnou a já se podívám na Askela, který mi pokyne, abych šla ke starci. Nejistě k němu dojdu a chvíli se na sebe beze slova díváme. Muž roztáhne paže a další krok nechává na mě. „Jsem moc rád že jsi doma, dítě," jeho úsměv se rozšíří a vidím jak se mu lesknou oči. Nejistě zvednu ruce a obejmu ho. Mám pocit jako bych našla svůj domov a cítím se v bezpečí.

Sedím na gauči v obýváku a zírám přes sklo ven, kde se rychle stmívá. Z myšlenek mě vyruší pohyb, jak se pohovka pohne pod vahou. Přede mnou se objeví hrnek. Otočím se a uvidím Askela jak se culí.

„Co to je?" začichám a polknu. „Uvidíš," nadzvedne jedno obočí a čeká až se napiji. Znovu si přivoním a pak se trochu napiji. Je to neskutečně dobré. Vypiji skoro celý hrnek i když je to ještě dost horké. Askel se jen směje. „Co to je?" ptám se znovu. „Horká čokoláda. Vidím že chutě máš pořád stejné," podívám se na něho s tázavým pohledem. „Ann, tvá nejlepší kamarádka chtěla abych zjistil jestli jsi nezapomněla i to, co ti dřív chutnalo." Přikývnu a dopiji zbytek.

„Proč je tu tolik vlků? Vy je chováte?" všimla jsem si, že se jich kolem domu potlouká celkem dost. Někteří jsou dost velcí, ale všichni vypadali mírumilovně. Jen pokrčí rameny „Tak nějak."

„Chtěla bych se zeptat," nevím jak to říct, nechci aby si myslel že na nic jiného nemyslím. „Na své dítě?" přikývnu a sklopím zrak. Obejme mě kolem ramen „Naši lidé ho hledají ve dne v noci. Vím že ti chybí," v nastalém tichu slyším jen cvrčky. „A co jeho otec?" řekne najednou. Ztuhnu, ale nepohnu se. „Nevím kdo to je, ale nenávidím ho. Nenávidím ho za to, že dovolil aby se mi to stalo," pevně mě stiskne.

Další dny trávím hodně s bráchou a poznala jsem i další dva, Einara a Marcuse. Jsou na mě moc hodní a jsem ráda že mám takové ochránce. Všichni jsou na mě moc hodní, ale přes to cítím zvláštní prázdnotu. Něco mi chybí a to něco se ukrývá v mé minulosti, ale nedokážu si vzpomenout i když se snažím tak moc, až mě z toho kolikrát rozbolela hlava.

Už několikrát jsem si všimla muže, který mě pozoruje zpovzdálí a pokaždé když se na něho podívám zmizí. Jeho výraz mi nahání strach.

Sedím s Kolbeinem na lavičce a povídáme si, když mi na zátylku naskáče husí kůže. Vím že mě někdo sleduje. Pomalu otočím hlavu a zpříma se mu podívám do očí. Na moment jako bych zahlédla nějaké emoce, ale než je stačím rozpoznat zmizí za hradbou nečitelnosti. „Kdo to je?" zeptám se aniž bych od něho odtrhla pohled. Muž jako by mě slyšel a pevně stiskne čelisti až mu vystoupí lícní kosti. „To je můj syn," při těch slovech mě zamrazí. Prudce se k němu otočím „Cože? Takže on je-" „Ne," zavrtí hlavou „Není tvůj bratr. Tys k nám přišla už jako dospělá z cizí země. Ale stejně jako on jsi má krev, i když nejste sourozenci." Nechápu to, ale asi nemá cenu se tím zabývat. Otočím se zpět ke dveřím ve kterých stál. Nebyl tam.

Potřebuji se projít a pročistit si hlavu. Bosé nohy se boří do mechu a spadaného listí a na tváři se mi usadil spokojený výraz. Hodiny bloumám mezi stromy a užívám si to ticho. Když mě začínají bolet nohy posadím se na kmen jednoho ze spadlých stromů.

Za mnou něco zapraská. Srdce mi poskočí až do krku a prudce se otočím. Rychle oddechuji a kmitám pohledem ze strany na stranu. „Je tam někdo?" hlas se mi třese a začínám se chvět strachy. Mezi stromy se něco pohne a po chvíli se zpoza stromu vynoří ten největší vlk, jakého jsem kdy viděla. Nasucho polknu a pomalu se k němu otočím čelem. Má hlavu skloněnou téměř k zemi a pomalu jde ke mně.

Ovládá mě panika a nevím co mám dělat. Co nejpomaleji si kleknu na zem. „Hodný," hlas se mi zlomí. Natáhnu k němu ruku „Doufám že jsi jeden z těch hodných," modlím se nahlas. Vlk mě sleduje ledově modrýma očima a zastaví se až u mé třesoucí se ruky. Narovná se a já zalapám po dechu. Jak může být tak velký? To není možné. Skloní hlavu do mé úrovně a z pár centimetrů mi hledí do očí.

Projede mnou zvláštní pocit. „Jsi nádherný," vydechnu a pousměji se. Dodám si odvahy a zabořím ruku do hebké srsti na jeho krku. Vlk přivře oči a zakňučí. Příjemně hřeje a očividně nemá v úmyslu mě sníst k obědu, takže se mi hodně ulevilo.

Stočí se kolem mě a nechá se drbat za ušima. „Jak to, že jsi tak krotký, hm?" s úsměvem pozoruji svou ruku, jak přejíždí po dlouhých chlupech černé, bílé a šedé barvy. Zavře oči a spokojeně bručí. „Nevěděla jsem, že vlci můžou být až tak velcí."