Sjelevenn 2

11

Vracím se domů s vlkem v patách. Na okraji lesa se zastavím a ohlédnu, ale jsem sama. Divné, ale přece jenom je to divoké zvíře. Nemůžu čekat, že se bude chovat jako domácí pes. Smutně si povzdechnu a vejdu do domu. „Kde jsi byla? Báli jsme se že ses ztratila," Askel se tváří spíš jako rodič, než bratr a mě zacukají koutky. „Klídek tati," popíchnu ho „Byla jsem se jen projít," zhluboka se nadechne a svraští čelo. „Sama?" nadzvedne jedno obočí. Přikývnu „Jo," pousměji se. Přimhouří oči a chce něco namítnout, nakonec ale jen zavrtí hlavou a nic neřekne.

Do teď jsem stále přespávala na ošetřovně, Elias mě chtěl mít zatím na očích. Nebyl si jistý jak budu reagovat, když teď nedostávám dávky toho svinstva, které může za mou ztrátu paměti. Tak nějak jsem doufala, že se mi paměť vrátí, ale bohužel to bylo jen mé zbožné přání.

„V záznamech, které přivezli jsem zjistil, že zkoušeli každý týden jinou sloučeninu a když nezabrala vyměnili ji za další. Bohužel poslední záznamy z posledního měsíce chybí. Pravděpodobně je zničili abychom nevěděli co to bylo a nemohli najít něco, co látky neutralizuje." 

„Takže je nějaká šance, že by se mi paměť vrátila?" Elias se pousměje „Možné to je, ale nechci ti slibovat něco, co možná nebudu schopen splnit. Pokud budeš souhlasit, můžeme to zkusit, ale nechci abys od toho očekávala něco velkého." Přikývnu „Dobrá. Pokud existuje nějaká naděje že si vzpomenu kdo jsem, chci to vyzkoušet." „Tak jo. Pokud chceš, můžeš spát někde jinde než tady. Nahoře ti uvolní pokoj." „Vážně?" nevěřícně vyvalím oči.

Vyjdu po schodech do patra, podle pokynů projdu chodbou a otevřu dveře do pokoje. S otevřenou pusou vejdu dovnitř a rozhlížím se kolem. Tak krásný pokoj jsem nikdy neviděla a dokonce je tu i balkon! Přejdu k otevřeným dveřím a dívám se na koruny stromů. To je nádhera.

Ozve se klepání na dveře. Otočím se a úsměv mi z tváře zmizí. „Ehm, ahoj," přimhouřím oči „Ahoj," nahání mi hrůzu. „Jen jsem ti přišel říct co kde je," prohrábne si delší vlasy a zamračeně se dívá všude možně jen ne na mě. „Takže koupelna je tam, kuchyň na druhé straně, pokud nebudeš chtít jít dolů. Ve skříni je tvé oblečení a na stole jsou některé z tvých věcí. Jinak se chovej jako doma. Celý pokoj je jen tvůj," nervózně přešlapuje z nohy na nohu a začíná mě pěkně štvát. Když se mnou mluví, aspoň by se na mě mohl podívat.

„Díky, ta podlaha to určitě pochopila," založím si ruce na prsou. Takovou reakci nečekal, vrhne po mě překvapený pohled a já bych ho nejraději nakopala. „Dobře," řekne suše a otočí se odchodu. „Počkej," zarazím ho a povzdechnu si. „Tak jsem to nemyslela," otočí se a s povytaženým obočím si mě prohlíží. „Jak se jmenuješ?" „Grenseløs," řekne a nakloní hlavu ke straně. „Omlouvám se Grensi, já-" při těch slovech se mu zablýskne v očích, celý se napne a sevře dlaně v pěst. Prudce se otočí a zmizí za rohem. Slyším jen jak dupe, když sbíhá po schodech.

To mu přeskočilo? Zavrtím hlavou. Je divný. Otevřu skříň a zjišťuji co všechno v ní je. Jedna polovina je plná dámského oblečení, druhá je poloprázdná. Je tam jen pár triček, jinak nic. Na stole leží sluchátka, zvednu je spolu s přehrávačem a nasadím si je na hlavu.

Tohle jsem poslouchala? Posadím se na postel a přehrávám jednu písničku za druhou. Jsou pěkné, ale všechny jsou smutné. Proč jsem je poslouchala? I když teď je to jedno. K mojí dnešní náladě se hodí.

Zavřu oči a vybavím si obraz, který mi navždy utkvěl v paměti. Moment, kdy jsem poprvé držela své dítě. Tolik křičelo, ale bylo nádherné. Jak asi vypadá teď? Uvidím ho ještě někdy? Slzy mi stékají po tvářích a ramena se otřásají vzlyky.

Nenávidím všechny, kdo můžou za to, že ho nemám u sebe. Přísahám že budou trpět. Vstanu a chytnu první věc, která mi padne do rukou. Je to lampička. Mrštím jí na druhou stranu pokoje, kde se rozbije a žárovka roztříští na tisíce střepů. Nadechnu se a zakřičím z plných plic. Chytnu hodiny a mrštím jimi do dveří a jen tak tak minu osobu, která se v nich objevila.

Zase on. Co tu sakra chce?! Sundám sluchátka a spolu s přehrávačem je po něm hodím. Stihne uhnout a s bolestí v očích se na mě dívá. Oči se mi zalijí slzami a nohy se podlomí. Dovnitř vpadne Askel „Co se děje?" praštím pěstmi do země až mi brní celé ruce, znovu a znovu opakuji údery a hlasitě vzlykám. Klekne si ke mně a uchopí mě za zápěstí. „No tak, Månen. To bude dobré." „Nebude," popotáhnu. „Co když už ho nikdy neuvidím? Co když ho nenajdete?" „Najdeme, slibuju že ho najdeme." „Tolik mi chybí." „Já vím," pohupuje se dopředu a dozadu. „Hrozně to bolí," křečovitě ho uchopím za paže.

„Omlouvám se," můj hlas zní prázdně. Po půl hodině mě vztek přejde a jen sedím a nepřítomně hledím před sebe. „To nic." „Uklidím to," chci vstát a posbírat rozbité věci, ale zarazí mě. „Ne, já to udělám. Běž se projít," přikývnu. „Díky," zašeptám a on se na mě usměje. „To je v pohodě, ségra."

Vyjdu před dům a zaváhám. Začíná se stmívat, ale i tak se rozhodnu jít do lesa. Uslyším za sebou kroky a otočím se. „Tady jsi," vlk se o mě otře. „Kam zmizels?" podívá se na mě zvláštním pohledem, jako by se ptal co se stalo? „Jenom slabá chvilka," smutně se pousměji a jdu ještě chvíli s vlkem po boku. Posadím se do trávy a vlk se schoulí vedle mě. Hladím ho po čenichu a sleduji hvězdy.

„Je tu krásně," lehnu si na záda a vlk mi položí hlavu na hruď. Jeho tělo mě hřeje a na chvíli se cítím šťastně. „Kdybys věděl jak moc mi chybí," zašeptám. „Chybí mi ten křik, i to jak kopalo když ještě nebylo na světě. Ten pocit očekávání jestli to bude holčička nebo chlapeček," zavrtím hlavou. Vlk se nakloní a dotkne se čenichem mé tváře. „Bylo to nejkrásnější miminko, jaké bych si kdy mohla přát," jedna slza mi steče po líci. Zakňučí a položí svou hlavu vedle mé. „Kdybys ho mohl vidět, určitě by se ti líbil. Vůbec mi není podobný, je silný, má hnědé vlásky a krásné oči ve kterých by se člověk utopil a udělal by pro ně cokoliv. Přísahám, že jestli mému chlapečkovi někdo ublíží tak ho vlastnoručně zabiju," otočím se na stranu. Co to- „Ty pláčeš?" prsty přejedu po mokré srsti. „Vlci umí plakat?" zakňučí a začne mi olizovat tvář.

„Co to děláš? Přestaň," hrozně to šimrá a musím se smát. „No tak," snažím se ho od sebe odstrčit, ale je moc těžký. Nakonec přese mě položí tlapu a čumák zaboří do mých vlasů. „Ty jsi potvora," otřu si mokrý obličej a on jen odfrkne.

Po chvíli spokojeně usínám.