Sjelevenn 2

4

Po Kolbeinově příjezdu se dám jakž takž do kupy. Znovu se věnuji výcviku dětí a v kanceláři trávím co nejméně času abych se mohla věnovat otci.

„Proč už netrénuješ s Askelem a klukama?" vybalí na mě po pár dnech, kdy sleduje můj denní režim. Pokrčím rameny „Nemám na to moc času. Většinu dne sedím v kanclu a pak cvičím děti a večer jsem tam vyšťavená, že jsem ráda že si můžu lehnout," otočím hlavu a spatřím Marcuse, který se ke mně naštvaně žene. „Månen, už toho mám dost," zastaví se před námi. „Co se děje?" nechápu o čem to mluví. Vzápětí uvidím Einara a Askela jak běží naším směrem. „Chceme aby Askel nemuset cvičit ty malé haranty. Nemá pak vůbec čas na nás," přimhouřím oči a všechny si je prohlédnu. „Ti malí haranti," použiji jeho slova a hodně se snažím aby poznal že se mi nelíbí jak je nazval „Jsou budoucnost smečky. Musí se naučit bojovat." „To jo, ale přiděl jim někoho jiného." „Askel je nejlepší a ty to víš." „Jo, ale-" „Žádné ale!" zvýším hlas a postavím se. Na moment v jeho tváři zahlédnu překvapení. „Už teď tě ti malí s přehledem porazí, takže dokud jsem Alfa, bude to tak, jak jsem řekla!" Marcus se zhluboka nadechl a vzpřímil. „Neporazí mě," zavrčel a já se musela pousmát. „Chceš se vsadit?" Povytáhnu jedno obočí. Chvíli uvažuje „Dobrá, ale pokud vyhraju, Askel s tím skončí," jsem si jistá že ho děti porazí. Zapískám na prsty a během chvilky se kolem nás shromáždí necelých patnáct vlčat.

„Dnešní hodina bude o trošku dřív než bylo v plánu," usměji se na ně „Ale určitě se vám bude líbit," zaculím se na Marcuse. Nemá ani ponětí s kým si zahrává. Ten na ně jen pohrdavě shlíží. „Marcus si myslí, že vás bez problému porazí. Takže," založím si ruce na prsou. „Chceš bojovat jako vlk, nebo člověk?" tu otázku jsem ani pokládat nemusela, protože jsem předem věděla jak se rozhodne, ale ať si svůj hrob vykope sám. Já mu pomáhat nebudu. „Vlk," nezklame mě a jen přikývnu. Poodejde aby se mohl připravit a já pokleknu k dětem. „Je jedno jestli bojujete jako lidé nebo vlci, nezapomeňte co jsem vás učila. Nejdůležitější je co máte tady a tady," ukážu první na srdce pak na hlavu „A hlavně-" „Tady," řeknou děti současně a chytnou se za ruce. Doširoka se usměji a přikývnu „Přesně tak. Na to nezapomeňte. A teď se připravte," postavím se a otočím k Askelovi „Jsi rozhodčí," můj tón mu nedává na výběr a jen přikývne. Posadím se zpět ke Kolbeinovi, který se zájmem sleduje dění před sebou. „Jsi si jistá, že chceš na Marcuse poslat malá vlčata?" při pohledu na vlka, který je téměř třikrát větší než kterékoliv vlče se to může zdát jako špatný nápad, ale já jim věřím. „Jsem, vím že ho porazí," jen pokrčí rameny jako by říkal: Jak chceš.

Vlčata se seběhnou k sobě a chvíli se radí, pak Askel zahájí souboj. Byl ještě rychlejší než jsem čekala. Během necelých deseti minut, kdy na něj neustále doráželi a on byl nucen se bránit ho viditelně vyčerpali. Pak zaútočili. Jedno vlče se mu zakouslo do zadní nohy, další do přední a zbytek na něho naskákal až ho povalili na zem. Kolbein se hlasitě smát a Einar prskal smíchy. Askel se snažil zachovat vážný výraz, ale noc mu to nešlo.

„Dost!" zakřičí, když mu je přítele líto. Vlčata poodstoupí aby se mohl postavit. Zavrčí a odejde ke svým věcem. Vlčata se ke mně rozběhnou a povalí na zem. „Dost!" směji se když jsem úplně mokrá od olizování. Seskočí a čekají na můj názor. „Byli jste skvělí! Jsem na vás moc pyšná," jedno po druhém pohladím. „Dnes máte pro zbytek dne volno," nadšeně zapískají a odběhnou. Marcus se zamračeným výrazem přijde a hledí do země. „Takže?" řeknu, když se očividně nehodlá smířit s prohrou. „Vyhrála jsi," odfrkne a já se zasměji a obejmu ho. „Ale no tak, bráško," zvednu k němu pohled. Už se tak nemračí a koutky mu cukají. „Už se nezlob, když budeš chtít, můžeš se k nim přidat a naučím to i tebe," popíchnu ho. Přimhouří oči „No dovol?! Jen počkej!" chytne mě a přehodí přes rameno. Vyjeknu a začnu se vzpírat. „Pusť mě! Co to děláš?" ale směji se jak blázen. „Za trest nám uvaříš něco z těch tvých tajných receptů. Pojďte kluci!" pomalu jde k domu a zamíří do kuchyně. „Jak za trest? Já jsem vyhrála. Vařit bys měl spíš ty, ne?" postaví mě až v kuchyni. „To si ale nemůžeš být jistá že by ses dožila rána," ušklíbne se Einar a Marcus jen pokrčí rameny a ukáže na něj. „Vidíš, už mě zná."

Mám tak dobrou náladu, že jim upeču všechno o co si řeknou. Vůně přiláká téměř polovinu smečky a naštěstí pro ně nemám absolutně žádný odhad na množství, takže se dostane na všechny. Dám i Kolbeinovi, který se s talířem posadí vedle mě, když se spokojeným výrazem sleduji šťastné tváře kolem. Jsme dobrá Alfa. Ozve se vlčice a musím s ní souhlasit. „Jsem na tebe pyšný, Månen," položí mi ruku na mou, čímž mě vytrhne z přemýšlení. Pousměji se a píchne mě u srdce. Ale mohli bychom být lepší. Povzdechnu si. Na okamžik jsem úplně zapomněla na Grense a všechny problémy. Zase jsem byla šťastná a to mi chybělo.

„Musím jít, mám ještě nějaké povinnosti," políbím ho na tvář a odejdu dřív než se mě opět pokusí povzbuzovat. Mám pocit, že to působí spíš opačně než by mělo. V pracovně vyřídím nějaké povinnosti a za necelé dvě hodiny odcházím. V pokoji si nasadím sluchátka a sejdu dolů, kde se posadím na houpací lavici za domem.

Užívám si klidné vakuum, které sluchátka s hudbou působí mé mysli. Ani nevnímám jak čas plyne. Někdo přeze mě přehodí deku. Pootočím hlavu a smutně se pousměji. Je to Ann. Posadí se vedle mě. „Ahoj," pozdraví mě. Stáhnu sluchátka z uší „Ahoj," pokusím se po ne moc depresivní tón, ale marně. „Månen, neměla bys pořád poslouchat ty pesimistické písničky. Nedělá mu to dobře," pokyne směrem k mému břichu. Skloním pohled a dlaní po něm přejedu. „Já vím, ale ta nejistota mě užírá. Nedokážu na to přestat myslet, v noci nemůžu spát a přes den jsem v jednom kole. A ke všemu musím všem lhát," povzdechnu si. Začíná mi to přerůstat přes hlavu a ignorovat to nepomáhá. Musím s tím něco udělat. Ale co?