Sjelevenn 2

14

Když slyším klapnutí dveří mírně se mi uleví. Pomalu si stáhnu špinavé oblečení a hodím ho na podlahu. Rukama nahmatám okraj vany a když se prsty nohou dotknou horké vody zasyčím. Pak ponořím jednu a vzápětí i druhou. Posadím se a svaly se začínají pomalu uvolňovat.

Konečně se přinutím vylést a osušit se. On mi přinesl i spodní prádlo? Zavrtím hlavou. To je hodně divné. Natáhnu si kalhotky a přes hlavu přehodím dlouhé triko. Jsem ráda, že toho není víc, poslepu se obléká hodně těžko.

Nohy při každém kroku pěkně bolí, dopajdám ke dveřím a našmátrám kliku. „V pohodě?" ozve se hned jak otevřu. „Jo," uchopí mě za ruku a dovede k posteli, kde se posadím a opřu o stěnu. „Díky."

Ozve se klepání „Tak co nohy?" postel se prohne a ucítím dotek na chodidlech. „Není to tak hrozné, ale odřené to máš pěkně." Něco mi na ně natře a po chvíli ucítím jak bolest ustupuje. „Děkuju Eliasi," pousměji se. „Nemáš zač, jen teď tak hodinku nechoď, aby se mast mohla vstřebat," přikývnu a opřu hlavu o chladnou stěnu. „Kdyby cokoliv tak jsem dole," řekne a odejde. 

„Co chceš dělat?" zeptá se a posadí vedle mě. Pokrčím rameny, vidět jen tmu je hodně deprimující. „Já nevím," svěsím ramena. „Možná to bude znít divně, ale můžu ti upravit vlasy?" obočí mi vyletí vzhůru. Tak něco takového bych od chlapa fakt nečekala. „Abys to pochopila, líbilo se mi jak jsi je nosila dřív." Jen pokrčím rameny. Jsem vděčná za cokoliv, protože opravdu nemám ponětí co bych měla s cizím člověkem rozebírat.

Někam odejde a pak se vrátí „Tak jo, posuň se dopředu," poslechnu a poposednu si. Dalších několik minut mi vlasy rozčeše, je pravda že jsem je hodně zanedbávala a byli zacuchané. Pak mi naklonil hlavu ke straně a kolem ucha k mému zděšení strojkem vyholil pruh. Když jsem se uklidnila zapletl z vlasů kolem holého místa copánek. Asi.

„Díky," zvednu ruku a přejedu po holé kůži. Je to zvláštní. Uklidí vlasy i hřeben a vrátí se zpět. „Nevadilo by ti, kdybych si na chvilku lehla? Jsem unavená." „Nevadilo, odpočiň si." Lehnu si a on přeze mě položí přikrývku. Zavřu oči a za okamžik usnu.

Otevřu oči v naději že zase uvidím, ale pořád černo. Poslouchám a hledám nějaký zvuk, který by mi řekl jestli je pořád tady, nebo odešel. Naneštěstí neslyším nic než hluk se zdola. Ani nevím jak dlouho jsem vlastně spala.

„Jsi tu?" zeptám se chraplavě. Něco se pohne vedle mě a zabručí. „Jo," očividně jsem ho probudila. „Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit." „To je v pohodě. Aspoň na chvíli jsem usl." „Máš problémy se spaním?" jen zamručí. „Tak to jsme dva," povzdechnu si a schoulím se do klubíčka. „Hej," ucítím dotek na tváři, při kterém sebou nepatrně trhnu. „No tak, to bude zase dobré," zavrtím hlavou a cítím jak mi po tvářích stékají slzy. „No," posune se ke mně a obejme. „Zase to bude dobré, slibuju," šeptá, ale já nedokážu myslet na nic jiného než na svého malého chlapečka.

Znovu usínám a prázdnotu přijímám s vděčností. Raději to, než bolest, která mě provází každou minutu mého bezvýznamného života.

Přijdu k sobě a ospale pootevřu oči. Je ráno. Zamrkám abych se probrala. Chci se posadit, ale uvědomím si, že mě někdo objímá. Velká paže leží na mém boku a na zádech cítím teplo něčího těla. Zhluboka se nadechne a vydechne a v zátylku mě zamrazí a zároveň zahřeje teplý dech.

Opatrně ruku odsunu a posunu se na kraj postele, kde se posadím. Při pohledu do jeho tváře údivem otevřu ústa. On? To není možné. Vždyť...

Nedokážu uvěřit tomu, že ten citlivý chlap, který se o mě včera postaral je ten samí, co mi od začátku nahání hrůzu a pokaždé, když na mě promluví mě vytáčí. Teď ale hrůzu nenahání, spíš naopak. Vypadá mile. Na tváři má mírný úsměv a je pěkný. Zamrkám. Sakra, na co to myslíš! Vstanu a co nejtišeji vyjdu na chodbu a pak dolů.

Elias ke mně vzhlédne „Už je to dobře?" přikývnu, posadím se na lehátko a nastavím ruku. Zamračí se a zkoumavě si mě prohlíží „Jsi si jistá? Nechceš si dát pár dní pauzu?" rázně zavrtím hlavou. „Ne, chci vědět kdo jsem a najít své dítě."

„Takže čtrnáct," vstane a najde připravenou jehlu. „Ale slib mi, že budeš vždy v blízkosti někoho, kdo ti bude moct pomoci, kdyby se něco stalo," nadzvedne obočí. „Slibuju," teprve teď mi látku aplikuje.

Vyjdu nahoru do kuchyně abych si dala něco k jídlu. „Ahoj, Månen. Už je ti dobře?" Ann se na mě ustaraně podívá a utře si ruce do zástěry. „Jo, už dobré," obejme mě. „Všichni už dojedli, ale v lednici je spousta jídla, tak si něco vem. Já musím utíkat, už mám zpoždění. Tak zatím pa." „Měj se," otevřu lednici a zírám na potraviny. Co bych si tak dala? Nakonec vytáhnu vajíčka, slaninu, v koření najdu chilli a všechny mé myšlenky se rozutečou. Ta půlhodinka, kdy mě netíží žádné starosti je úžasná.

Zamračím se a zavrtím hlavou. Měla bych se naučit vařit. Je toho jak pro celý regiment. Ve dveřích se objeví Marcus a Einar. Vypadají jako psi. „Mňam, Månen, tys vařila?" vyvalí oči a hrnou se k jídlu. „Jo, ale vždyť už jste po jídle, ne?" nechápavě zírám, jak se perou o pánev. „I kdyby jsme byli plní k prasknutí, tvoje jídlo nikdy nenecháme nesnědené," řekne Marcus. Jsem ráda že už jsem si nabrala, protože vypadají jako by týden nejedli.

Se smíchem je sleduji jak se nakonec posadí naproti mně a pustí se do jídla. „To je boží," řekne s plnou pusou Einar. „Dík," zavrtím hlavou nad jejich způsobem jídla. Najednou se zarazí, podívají se jeden na druhého a pak bez jediného slova odejdou. Co to mělo být? Nechápu je.

V mém zorném poli se objeví postava. Neotočím se, počkám až se posadí naproti mně na židli po Marcusovi a teprve teď se zhluboka nadechnu.

„Dobré ráno," řeknu a sleduji jak nejistě převaluje jídlo na talíři. „Dobré," zabručí a zase má špatnou náladu. Super. Když po chvíli nabere kousek jídla a podezíravě si k němu přičichne přimhouřím oči. „To jídlo tě nekousne," nadzvednu obočí a vložím svou vidličku do úst. Zvedne ke mně pohled, ve kterém se nedá nic vyčíst. S jeho tempem to bude jíst ještě večer. Po pár minutách mi dojde trpělivost. Odložím vidličku a napřímím se.

„Tak dost," řeknu naštvaně. Nechápavě ke mně vzhlédne. „Proč se chováš zase takhle?" „Jak?" zavrtí hlavou. „Jako blbec!" vyjedu na něho. „Myslela jsem si že po včerejšku-" jeho výraz byl neproniknutelný. Proč se zase chová jako by neměl žádné city? Myslela jsem si, že po včerejšku se bude chovat tak jako včera. Myslela jsem si, že to, co říkal o posuzování lidí myslel vážně, ale očividně to byly jenom kecy.

Vstanu a zamířím ven. „Månen!" volá za mnou, ale nehodlám se zastavit. Na okraji lesa se ale zarazím. Vím co jsem Eliasovi slíbila. „Sakra," zakleji. Nejdu daleko, jen tak abych mohla při potížích zavolat a někdo mě slyšel.

Posadím se zády ke kmeni a prohrábnu si vlasy. „Idiot," zašeptám.