Sjelevenn 2

2

 „Všechno je v pořádku," usměje se Elias a naznačí že můžu seskočit. „Jak se jinak cítíš? Nějaké problémy?" zavrtím hlavou. „Nevím, asi ne," povzdechnu si a aniž bych si to uvědomila se zamračím. „Copak se děje Månen? Poslední dobou jsi jiná, dřív jsi se často smála a teď si ani nepamatuji, kdy jsem tě viděl se usmívat naposled?" prohrábnu si vlasy a nejistě k němu zvednu pohled. Nevím jestli mu to chci říct, ale někomu to říct potřebuji, tak proč ne zrovna jemu? Jako lékař by to mohl pochopit.

„Prostě jsem pořád naštvaná, často na někoho křičím i když za nic nemůže a neustále mám divný pocit," pokrčím rameny. Elias se usměje a mírně nakloní hlavu na stranu. „To je ve tvém stavu normální. Tvoje hormony lítají nahoru a dolu jako na horské dráze. To chce čas," mrkne na mě povzbudivě a já se pousměji. „Díky," zvednu se a zamířím do pracovny, kde na mě čeká další kopa povinností.

Zakručí mi v břichu. Zvednu pohled k hodinám. Sakra, zase jsem zapomněla na večeři. Zvednu se a protáhnu ztuhlé nohy a záda. Zamířím do kuchyně a už z dálky slyším Ann a Reidara jak se chichotají. Tráví spolu všechen čas, což jim přeji a chápu to. Na druhou stranu mě pohled na ně bolí, pokaždé musím myslet na to, jak mi Grens chybí.

„Co vy hrdličky," řeknu ve dveřích aby vzali na vědomí že nejsou sami. Poplašeně se od sebe odtáhnout až se musím pousmát. „Ahoj, jak se dneska máš?" na tváři se jí začíná objevovat ruměnec. Přejde ke mně a obejme. „V pohodě, žádné drama. Co vy?" podívám se na Reidara, který stojí u linky. „Ann mě přesvědčila, abych ji naučil tančit," nadzvednu obočí. „Vážně?" otočím se na přítelkyni, která přikývne. „Jo, už se moc těším. Aspoň nebudu pokaždé vypadat jak poleno," Reidar přejde k ní a obejme ji. „Nejsi žádné poleno, a i kdy by tak moje. Nikomu tě nedám," políbí se. S úsměvem je obejdu a nachystám si jídlo.

„Co to tu tak voní?" ve dveřích se objeví Marcus a za ním v závěsu Einar a Askel. Nadzvednu obočí a dám si další sousto do úst. „Že by jídlo?" kluci dojdou k lince a začnou šmejdit. „Neměli jste náhodou před chvílí večeři?" zeptá se pobaveně. „Jo, ale to fakt hrozně dobře voní," pokrčí Einar rameny. Zavrtím hlavou „A nám neudělalas?" Askel se zatváří uraženě. Chvíli je nechám dusit, ale při pohledu na jejich tváře plné očekávání se hlasitě zasměji.

„Za koho mě máte? Máme to v troubě," a dál se věnuji svému talíři. „Jsi nejlepší," ozve se cinkání. Ani se neobtěžují si to nandat na talíře, každý si vezme vidličku a přisednou si ke mně i s pekáčem. „To je neskutečně dobré," pochvalují si s plnou pusou. „Jste jak malé děti," zakřením se. „Hele, ségra, moc se nevytahuj. Ty na nás poslední dobou úplně kašleš! Kdy jsi s máma byla naposledy trénovat co? A pak jsi ještě přidělila Askela k těm malým harantům!" Marcus na mě ukáže vidličkou. Nimrám se v jídle a přemýšlím jak bych se vymluvila. Tak nějak jsem doufala, že se vůbec ptát nebudou, proč s nimi už nechodím trénovat. Bojím se, že kdybych řekla, že se nemůžu přeměnit došlo by jim to. A říct to jim, to můžu rovnou říct úplně všem. To nechci.

„Sorry kluci, ale mám toho teď moc. Pořádně nevím ani jak smečka funguje a mám na starosti dvě. Prostě to nedávám." Naštěstí se mi to povedlo říct takovým tónem, že jim mě bylo okamžitě líto. „Jo, to chápu že je to pro tebe mazec. Co kdybychom si dnes udělali filmový večer? My čtyři a jestli chceš můžeme říct i Reidarovi s Ann a Eirin. Co ty na to?" podívám se na Askela sedícího vedle mě. „Jste nejlepší kluci, děkuju," s úsměvem ho obejmu.

Sedím na gauči a cítím se spokojeně. Po delším dohadování jsme si pustili Hobita s plánem zvládnout všechny tři díly. Vedle mě seděl Askel a Marcus a Einar se posadil na kraj pohovky. Ann a Reidar se spolu posadili do křesla a Eirin zůstala jen na část s omluvou, že musí ještě něco zařídit.

Ani si nepamatuji kdy jsem usnula. Myslím že někdy v průběhu třetího dílu, ale jistá si nejsem. Probudí mě bolest zad, namáhavě se posadím a zjistím že ležím na gauči přikrytá dekou. Je těsně před rozedněním a celý dům ještě spí.

Vyjdu nahoru do svého pokoje, abych si mohla dát sprchu. Co asi dělá Grens. Doufám že spí ve svojí posteli a sám. Má vlčice zavrčí Jenom ať si ta mrcha něco zkusí. Jsem ráda že na to máme stejný názor. Obléknu si teplý svetr a zamířím do lesa na procházku. Přes to, že se nemůžu přeměnit a chodit běhat, jak jsem to mívala ve zvyku, ráda se procházím po lese v lidské podobě. Je to změna. Už druhý den se nemůžu Grensovi dovolat a na zprávy také neodpovídá. Snažím se se přesvědčit že má hodně práce, nebo že už je na cestě zpět, ale uvnitř sebe cítím divný pocit, kterého se nedokážu zbavit.

Když je čas snídaně pomalu se vracím do vesnice, která postupně začíná ožívat. Hned ve dveřích uslyším tlumené hlasy z obýváku, které se dohadují. Tiše k nim zamířím a snažím se zachytit útržky hovoru. „Ty tomu věříš?" „Proč ne? Podle mě je to možné." „To jí nemůžeme říct." Vejdu dovnitř a spatřím Askela, Ann, Eirin a Einara. Jakmile mě uvidí zmlknou.

„Co si to tu šuškáte?" pousměji se, ale jejich vážné pohledy mě znejisťují. „Nic, dáš si kávu?" snaží se Eirin odvést pozornost a zmizí v kuchyni, odkud se vrátí se šálkem, který mi podá. „Díky, ale pořád chci vědět, co se děje," nadzvednu obočí. Askel se podívá na všechny přítomné, kteří zarytě hledí do země. „To není nic podstatného, jenom kecy. Nemusíš se starat," pokusí se o úsměv, ale přes to, že se hodně snaží znít důvěryhodně ho znám už dlouho. Poznám že lže.

Přimhouřím oči Co nám tají?Luna začíná být nervózní stejně jako já. To nevím, ale stejně to z nich dostanu. „Proč mi lžeš? Co se sakra děje?" můj hlas zní naléhavě. Askel ke mně udělá pár kroků a zhluboka se nadechne. „Není to jisté, nechceme tě zbytečně stresovat. Už tak toho máš moc." „Co se děje?!" zvýším hlas. „Einar má kámoše, který tvrdí, že Grenseløs a Alfa té smečky, ke které šel...že, no..." nedořekne a ani nemusí.

V hlavě se mi honí kopa otázek. Grens a ona? Proč mi nebere telefon? Vrátí se vůbec? Je možné přetrhnout naše pouto? Je to tvrzení pravdivé? Proč se to muselo stát zrovna mě? Mám tomu věřit?

Zhluboka se nadechnu, ozve se tříštění jak mi hrnek vyklouzl z rukou a horká káva se rozstříkla kolem. Nedokážu vnímat ani tu bolest z popálení. Před očima se mi zatmí a přepadne mě závrať.