Sjelevenn 2

13

„Sakra," protřu si oči, ale nepomáhá to. „Haló? Je tam někdo?" natáhnu před sebe ruce a postavím se. „Proč zrovna teď," sama sebe bych nejraději vyfackovala. „Jsi to ty vlku?" začínám panikařit, když slyším šustění, které se pomalu přibližuje. „Ty mi asi neodpovíš, co? Jsem blbá," zavrtím hlavou. Udělám krok vpřed, ale zakopnu o větev a dopadnu na všechny čtyři. „Sakra," praštím pěstí do země.

„Co tady vyvádíš?" ozve se mužský hlas. Vylekaně zvednu hlavu a rozhlížím se kolem, jako by mi to mělo nějak pomoct. „Zbláznila ses? Elias ti zakázal chodit ven." „Vážně? Neříkej," pěkně mě štve. Ty svoje kecy si mohl odpustit. „No když jsi tak chytrá, domů určitě trefíš," ozvou se kroky. „Počkej," zavolám a nemotorně se postavím. „Prosím, nic nevidím," najednou ucítím na svém obličeji teplý dech. „Co za to?" ten tón se mi vůbec nelíbí.

Prudce se nadechnu a i když nevidím doufám, že stojí těsně přede mnou, což se vzápětí potvrdí. „Prasáku!" udeřím ho kolenem do rozkroku. Ozve se skučení a šustění listí. Po chvíli se začne smát. „Co si o sobě myslíš? Hovado!" „Au," musím se usmát, založím si ruce na prsou a potlačuji smích. Když přestane skučet a zřejmě se konečně postavil na chvíli zaváhám, jestli tam ještě je. „Jak chceš," ten tón se mi vůbec nelíbí. Ozvou se kroky, které postupně utichají.

„Kruci!" ulevím si. Pokouším se si vzpomenout odkud sem přišla. Pomalu našlapuji vpřed s rukama nataženýma před sebe. Nespočetně krát upadnu nebo si skopnu prsty, ale odmítám se vzdát. Mám pocit jako by vítr foukal silněji. Určitě jsem na okraji lesa. Zvládla jsem to i poslepu. Vydechnu si a zrychlím.

Najednou mě popadnou něčí ruce. Leknu se tak až vykřiknu. „Chceš se zabít?" zavrčí tvrdý hlas. Cítím jak mě k sobě tiskne a já se chvěji leknutím a přerývaně oddechuji. „Víš vůbec kde jsi?" zavrtím hlavou. „Ještě jeden krok a proletěla by ses takových šest set metrů dolů," vydechnu a opřu čelo pravděpodobně o jeho hruď. Jsem úplně neschopná.

„Co tu děláš?" zeptám se a hlas se mi třese. „Vážně sis myslela, že tě nechám chodit samotnou po lese slepou?" jako bych zaslechla pobavení. „Kdo jsi?" Askel to není, tím jsem si jistá, ale kdo tedy? „Není to jedno?" když neodpovím a ticho přetrvává začínám mít strach.

„Vezmu tě domů," promluví nakonec a zvedne mě do náruče. Nevím co mám dělat, nejraději bych se rozkřičela co to dělá, ale nohy mě příšerně bolí a jsem unavená. Vím že sama cestu domů nenajdu a nebýt jeho jsem už dávno v pánu. Nakonec nejistě omotám ruce kolem jeho krku, abych získala aspoň nějakou stabilitu.

„Proč mi nechceš říct kdo jsi?" pořád na to musím myslet. To, že nevím kdo to je mě znervózňuje, ale i přes to mu věřím. Nebo možná spíš nemám na výběr. „Nemáš pocit, že to jak člověk vypadá ovlivňuje co si o něm myslíme? Podle mě by bylo lepší, kdyby se lidi neviděli vůbec, pak by se mohli soustředit na to, co je opravdu podstatné. To, jaký je člověk uvnitř." Zamračím se a přemýšlím nad jeho slovy. Nějaký chytrý ne? Podle hlasu ale není starý.

„Někdy," nechci mu dát úplně za pravdu. Cítím jak se mu hrudník třese smíchem, ale ignoruji to.

„Jak je to ještě daleko?" zeptám se po delší době. „Už jsme tu," nastražím uši a uslyším přibližující se zvuky hlasů.

„Co se stalo?" tohle byl Askel. „Utekla z ošetřovny a v lese přestala vidět," odpoví suše můj zachránce. Já se jen zašklebím a zavrtím hlavou. „Månen!" a podle tohohle tónu bych řekla že je to Elias. „Kam jsi utekla! Říkal jsem ti, že máš zůstat na lehátku!" tak jsem se nemýlila. „Já vím, ale nedokážu tolik dní být zavřená v nemocniční místnosti." „Nevidí," řekne po chvíli mlčení můj odnos. „Co kdyby se ti něco stalo?"sklopím hlavu a jen čekám, kdy se pochlubí mou hloupostí. „Málem se jí to povedlo," slyším jak potlačuje smích. To už nevydržím a praštím ho pěstí do hrudi „Hej, nemusíš všechno nabonzovat!" „Dobře, odnes ji zpět." „Prosím, nechci zpátky. Hrozně to tam smrdí desinfekcí." Nastane ticho a já v duchu prosím aby se smiloval.

„Dobře, můžeš do svého pokoje, ale pod jednou podmínkou," a sakra. „Jakou?" „Nebudeš sama. Bude s tebou on." On? Koho tím myslí? Toho co si hraje na zachránce, nebo Askela? „On?" ukážu vedle sebe a doufám, že řekne ne.

„Ano." Kruci. Zvažuji co je lepší. Jestli být na marotce a mít klid, nebo ve svém pokoji a strávit den s tím... „Dobře," nakonec rezignuji. Zbláznila bych se, kdybych musela ležet v tom příšerném pokoji.

„Dobře, umyj se, jsi celá od bláta a já se na tebe přijdu podívat, ano?" přikývnu a pak se pohneme. Poznám když vejdeme do domu, vyjdeme schody a otevře dveře. Jde nějak moc dlouho. Když mě konečně postaví vzápětí uslyším tekoucí vodu. „Tady si sedni a ani se nehni, jasné?" uchopí mě za ramena a nasměruje, abych si nesedla do vzduchu. Posadím se a doufám, že vidí že se mi to ani trochu nelíbí.

Přes tekoucí vodu neslyším jestli odešel, tak se raději nehýbu. „Tak, tu máš čisté oblečení," zvedne mou ruku a položí ji na oblečení po mé pravici. „Díky," řeknu tiše a čekám až odejde. „Už jsi pryč?" nadzvednu obočí. „Ne, proč?" „Děláš si srandu? Vypadni!" zasměje se. „Dobře, dám ti ručník na okraj vany. Kdyby cokoliv volej. Budu vedle." „To doufám," nejvíc mě vytáčelo, že si nemůžu být jistá že opravdu odešel.