Sjelevenn 2

17

Běžím jako smyslů zbavená. Proč ses odmítla přeměnit? Bručí nespokojeně Luna. Protože nechci aby mě syn poprvé viděl jako vlka, ale jako jeho matku, jako člověka, kterým je i on. Grens mým rozhodnutím nebyl nadšený, ale po chvíli pochopil, že nemá cenu mi vzdorovat.

Na okraji vesnice se zastavím. Něco tu nesedí. Přimhouřím oči a nastražím uši. Až moc velké ticho a nikdo tu není. Až na- prudce se otočím a vycením zuby. „Ale, ale, ale," Kasper jistým krokem vyjde z poza nejbližšího stavení. „Dlouho jsme se neviděli, co?" ušklíbne se, „Kaspere," zasyčím a Grens se přikrčí k útoru.

„Kde je můj syn?" snažím se ovládnout vztek a zachovat si jasnou mysl. „Jako vážně?" zasměje se, „Jsi tak ubohá." „Pozor na pusu," zavrčí Grens. „Á, tebe jsem málem přehlédl. Schováváš se za sukně své ženy?" bohužel se mu povede to, co očividně zamýšlel, což bylo vytočit ho tak, aby se choval neuváženě.

„Grensi!" bohužel pozdě. Mohu jen sledovat, jak se spolu bijí. Když Grense udeří a ten spadne na zem, už nedokážu jen přihlížet. Vrhnu se na Kaspera, který je očividně potěšen. „Tak ukaž co umíš," opět se ušklíbne. Několik následujících minut uběhne velkou rychlostí, jak všechny výpady a úhybné manévry provádím instinktivně tak, jak jsem se je naučila.

Bohužel se nechám rozptýlit Grensem, který se do boje znovu připlete. Kasper toho využije, odrazí ho a já rozhozená udělala největší chybu a to, že se na něj ohlédnu. Kasper mě uchopí za vlasy, a Grens ztuhne.

„Na tohle jsem se těšil," Grens se začne zvedat, „to bych nedělal. Víš co je v té injekci? Ne? Řeknu ti to. Určitě jste viděli ty vědce. Tohle je jejich výtvor, stejně jako ten předešlý. Jak pak se ti líbilo, když se tvá milovaná žena vrátila a neměla ponětí kdo jsi ty, nebo kdo je ona sama?" neodpoví, jen zavrčí.

„Mě se to rozhodně líbilo. Ale teď to bude ještě lepší, protože tohle je verze číslo dvě. Zdokonalená a ještě silnější," rychle oddechuji a snažím se zachovat klid, ale myslím si, že Grens můj strach viděl.

„Opovaž se, hajzle!" zavrčí na něj a udělá krok v před. Kasper se jen uchechtne a ucítím chlad, který se mi šíří tělem. Chytnu se za krk a klesnu na kolena.

Strach. Kromě něj cítím už jen bezmoc. „Månen!" uslyším hlas a instinktivně tasím dýku a s nakrčeným rtem vzhlédnu. Pohlédnu postupně na oba muže. Jeden na mě hledí s bolestí, ten druhý s pobavením. Pokusí se udělat ke mně krok, ale namířím na něj nůž.

„Výborně," ozve se ten druhý, „víš kdo jsi?" neodpovím. Zatočí se mi hlava a musím se přidržet země. „Co si pamatuješ?" vzhlédnu a podívám se na muže, který na mě mluví. „Dítě," zašeptám, „kde je mé dítě?" koutek se mu nadzvedne vzhůru. „Nepamatuješ si? Unesli ho, on," ukáže prstem na druhého muže.

Dotyčný po mě střelí pohledem. Pomalu k němu natočím dlaň s nožem a popojdu blíž, „Unesl ho a možná i zabil," muž přejde za má záda a jako by mi našeptával co jsem zapomněla. „Månen," zašeptá muž přede mnou a v očích se mu lesknou slzy.

„Unesls mi dítě," procedím skrze zaťaté zuby, „a za to zaplatíš," prudce se otočím a s posledním slovem mu vrazím nůž až po čepel do těla. Z tváře mu zmizel ten odporný úšklebek a zahlédla jsem strach. „Jak? Jak to?" zachrčí a rozkašle se. „Jsou silnější věci než pomsta a nenávist," klid mého hlasu mě samotnou překvapí.

Jakmile jeho tělo znehybní, otočím se ke Grensovi, který nevěřícně hledí na výjev před sebou. „Månen?" mé jméno z jeho úst zní jako modlitba, jako by viděl ducha. „Grensi," vstanu a obejmu ho. „Ty si pamatuješ?" mírně se zamračím a přikývnu. „Jak je to možné?" sama to nechápu. Možná Elias bude znát vysvětlení, ale na to bude čas později.

Teď musím najít svého syna. Zvedneme se a zamíříme mezi domy. Grens pokyne k Marcusovi, Askelovi a Einarovi, kteří stojí v kruhu a mezi nimi se krčí žena. Ta tvář. Rozběhnu se a oni mi ustoupí z cesty.

„Kde je?" vyhrknu na vyděšenou ženu. Nechápavě na mě hledí, „Kde je můj syn!" neudržím se a zvýším hlas. „Syn? Řekl mi že jeho matka zemřela," nechápavě vrtí hlavou. Nevím proč, ale věřím jí. „Kde je?" zopakuji svou otázku tentokrát klidněji.

Zvedne roztřesenou ruku a já se rozběhnu směrem, který ukazuje. Jako bych věděla do kterých dveří vejít. Na zemi leží koš vystlaný dekou a v ní se vrtí on.

Padnu na kolena a opatrně ho vytáhnu. Otevře očka a zvědavě si mě prohlíží, „Ahoj, už jsem u tebe," jako by poznal můj hlas a zasměje se. „Bože, tolik jsem se o tebe bála," chlapeček mě chytne za prst a se smíchem jím cloumá ze strany na stranu.

„Zlato?" se slzami v očích vzhlédnu za sebe. Kolena se mu podlomí a ztratí řeč. „Tohle je náš syn." Pohladí ho po hlavičce, „Ahoj chlape." Oba nás obejme a já se spokojeně nadechnu. Pomůže mi na nohy a doprovodí před dům, kde čekají ostatní.

Einar s Marcusem si prohlíží malého a mě neujde, jak se Askel drží opodál. Dojdu k němu a podám mu ho. Chvíli váhá, ale nakonec ho neohrabaně uchopí. „Budeš jeho kmotrem?" má otázka ho zaskočila, „Všichni tři," usměji se na zbylé dva, kteří snad záviděli. „Jasně," odpověděl Einar dřív, než kdokoliv stihl cokoliv říct.

Podívali se na Grense, který se jen pousmál a přikývl. „Moc rád," skoro bych si myslela že bude brečet! On, Askel! Políbím ho na tvář a nechám Grense, aby mě objal kolem pasu. Stát tam a sledovat jak se ti hromotluci snaží být něžní mi vhánělo slzy do očí.

◄►

Ležím na posteli a cítím se tak, jako ještě nikdy. Mít u sebe svého syna je pocit, na který jsem si ani po týdnech ještě nezvykla. Pozoruji miminko, jak tiše oddechuje a spinká. Grens mě políbí na rameno a jemně pohladí spícího syna po jemných vláskách, pak položí svou ruku na mé břicho a cítím jak se pousmál.

Na tenhle moment jsem si musela počkat rok a půl, než se stal skutečností. Propletu své prsty s jeho. Noah, tohle jméno vybral Grens a mě se líbilo, takže jsem souhlasila. Tak už mu to řekni. Luna se natěšeně ošije.

„Miluju tě," zašeptá mi do ucha a já se pousměji a stisknu jeho dlaň pevněji. „My tebe taky, všichni tři."