Sjelevenn 2

12

Probudí mě šimrání na tváři. V polospánku mávnu rukou, když ucítím chlupy pomalu otevřu oči. Vlk stojí na nohou a čenichem mi doráží na tvář. „Už sem vzhůru," zabručím a posadím se. Jak jsem mohla usnout venku? Vstanu a zamířím domů. „Tak co, zase zmizíš?" otočím se, ale vlka už nevidím. „Jasně," zavrtím hlavou a vejdu dovnitř.

„Dobré ráno," pozdravím když vejdu do kuchyně. „Dobré ráno," usměje se na mě blondýnka a položí přede mě talíř. Na moment se zarazí a začichá. Pak se otočí a připravuje další porce. „Jak ses vyspala?" pokrčím rameny. „Celkem dobře." „A kde jsi byla?" snaží se znít nezaujatě, ale moc jí to nejde. Odložím příbor. „Proč?" otočí se a nevinně zamrká. „Jen že nevoníš zrovna že bys spala v právě převlečené posteli," nadzvedne obočí. „Jo no. Šla jsem se ještě projít a usla jsem v lese." „V lese? Co kdyby se ti něco stalo?" řekne káravě. „Nic by se mi nestalo." „Jak to můžeš vědět?" založí si ruce v bok. Vstanu a vezmu talíř, přistoupím k ní a očichám ji. „Přece jsi mě očichala, takže to víš, ne?" ušklíbnu se a odejdu nahoru.

Pokoj je opět v původním stavu, otevřu skříň a chvíli přehlížím oblečení. Nakonec si vezmu černé triko a leginy. Nechápu proč mám všechno oblečení v černé, ale to je fuk. Zavřu se v koupelně a pustím na sebe teplou vodu.

Teprve když mám rudou kůži od horké vody vyjdu ven a otřu zamlžené zrcadlo. Chvíli na sebe hledím, pak se zhluboka nadechnu a vydechnu. Musím být silná, kvůli němu. Klapnou dveře. Rychle na sebe hodím oblečení a vyjdu ven.

„Ahoj, já jen. Jen jsem přinesl," on snad neví co chce říct? „Přinesl jsem ti nové sluchátka a přehrávač. Ty staré byly na odpis," provinile si odhrnu vlasy z čela. „Jo, za ten včerejšek se omlouvám." „Nemáš se za co omlouvat," vyhrkne a zatváří se jako by si teprve teď uvědomil že to řekl nahlas. „Ale i tak," pousměji se. „Děkuju," natáhnu ruce a on nejistě přistoupí až ke mně. Jako by se musel přemáhat při každém kroku. Ztrnule mi podá krabičku a s nečitelným výrazem na mě hledí. Je o hodně vyšší, takže musím zaklonit hlavu abych mu viděla do obličeje. „Mrzí mě to," zašeptá a hlas se mu zlomí. Přísahala bych že se mu v očích lesky slzy, ale než jsem si to stihla ověřit otočil se a odešel.

Sejdu do suterénu k Eliasovi, který už na mě čeká. „Takže, jsi připravená?" rozhodně přikývnu a posadím se na lehátko. „Takže, víme které sloučeniny můžeme vyloučit a když si to neuvědomili tím seznamem který nám nechali nám dali i vodítko. Dokážu přibližně odhadnout jak ten Mengele uvažoval při volbě dalších látek. Dnes vyzkoušíme tohle," zvedne injekci plnou světle zelené tekutiny.

Nasucho polknu a vytřeštím oči. „A může mi to ublížit?" Elias se ošije. „Upřímně, já nevím. Nedokážu odhadnout jak tvé tělo bude reagovat na cokoliv co budeme testovat. Nebudu ti lhát, musíš vědět do čeho jdeš. Nemusí to udělat nic, ale můžeš po tom zvracet, omdlévat, nebo mít poruchy smyslů." Zhluboka se nadechnu a přikývnu „Dobrá," nastavím ruku.

Nechá mě hodinu ležet na ošetřovně aby si byl jistý že se mi nic nestane a pak mě pustí. Vyjdu nahoru a zamířím dozadu, odkud slyším křik a smích. Jsou to kluci, kteří si hrají s dětmi. Vypadá to velice vtipně, tři dospělí chlapi a neumí si poradit s kupou malých dětí, které je suverénně porážejí. Děti se smějí a lechtají je.

Najednou se ozve křik, děti se přestanou smát a vzhlédnou. Z druhé strany k nim běží muž a křičí na celé kolo. Děti se seberou a s pištěním utíkají. Muž se zastaví u kluků a pomáhá jim na nohy. Přimhouřím oči. To je Grens. Najednou se ozve dětský křik a děti se jako vlna valí k nim. Grens se otočí a co nejrychleji utíká pryč. Kluci se udiveně dívají na děti, které už vůbec nezajímají. Proženou se kolem nich a mizí za rohem domu.

Musím se smát, ty děti někdo moc dobře vycvičil. Kluci se s vražednými pohledy podívají na mě. Posadím se na schod a chytnu se za břicho, které mě bolí jak se nedokážu přestat smát. „Ha ha ha, moc vtipné," ušklíbne se Marcus. „To teda je. Co to mělo být? Kdo vás učil?" Marcus přivřel oči a zavrčel. „Očividně ne ten, kdo ty děti," vyprsknu v novém návalu smíchu.

„A co ty, je z tebe pokusný králík?" pokusí se mi vrátit Einar. „Jo, ale neboj, až popadnu vraždící záchvat vás nechám dětem," jen protočí oči a dál se k tomu nevrací.

„Tak, dnes je to pětka," pronese Elias a utáhne mi škrtidlo. Když se konečně dostanu z ošetřovny je před obědem. Posadím se na terasu se sluchátky a přehrávačem abych si našla hudbu, kterou bych mohla poslouchat. Už jsem skoro u konce, když se mi najednou zatočí hlava a žaludek udělá kotrmelec. Co nejrychleji vyskočím a jen tak tak stihnu doběhnout na záchod. A je to tady. Prolétne mi hlavou. Jakmile mě najde Ann, okamžitě zavolá Eliase, který mě spolu s Askelem přenese do suterénu i přes mé protesty. Nechá mě tam celý den, během něhož ještě několikrát zvracím. Od té doby mě odmítá pustit na krok.

„Třináct," pronese když vejde do pokoje. „Eliasi prosím, potřebuji se jít projít," snažím se ho znovu přemluvit, ale opět neúspěšně. „Nikam nepůjdeš, nevím co to s tebou udělá." Přimhouřím oči a vrhnu na něho vražedný pohled. „No nedívej se na mě tak. Tys s tím souhlasila, takže budeš poslouchat." Nechám ho aby mi vpích látku a odejde.

Odmítám tady celý den sedět. Vstanu a co nejtišeji se vykradu z domu. Na okraji lesa se otočím a nemůžu uvěřit že mě nikdo neviděl. Procházím se po lese a nasávám čerstvý vzduch.

Na okamžik se posadím abych si odpočinula. Opřu bradu o ruce a zavřu oči. Je to nádhera.

Ozve se zapraskání. Otevřu oči abych se ujistila že je to vlk, kterého jsem si oblíbila, ale místo toho mnou projede zděšení.

Zamrkám a doširoka otevřu oči, ale nevidím nic jiného jen tmu.