Sjelevenn 2

7

Těšil se až bude doma. Až ji konečně sevře v náručí, nemohl uvěřit, že to bez ní tak dlouho vydržel. Před domem uvidí sedět otce a pousměje se. „Tati!" vyruší ho z myšlenek. Ten radostný pohled ho zahřál u srdce. „Grenseløsi!" vstal aby ho mohl obejmout. „Jsem rád že jsi zpět," podívá se za něho a zamračí se. „A kde máš Månen?" nechápavě zavrtí hlavou. „Cože?" „Není s tebou?" „Ne," jeho otec se zamračí. „Askele!" zakřičí a v momentě se ve dveřích objeví Askel. „Zdar brácho!" doběhne k němu a poplácají se po ramenou.

„Månen s ním není," řekne s ustaraným tónem. Nic neřekne, jen se podívá nejdřív na starce, pak na svého přítele. „Řeknete mi už konečně co se tu děje?" dojde mu nakonec trpělivost. Proč by měla být se mnou? Kde je?

Otec vytáhne z kapsy papír a podá mu ho. Stálo na mě: Mám se sejít s Grensem na louce. Neboj se o mě.

Zamračí se a zavrtí hlavou. „Co to je za nesmysl?" „V jejím pokoji jsme našli telefon se zprávou od tebe že se máte sejít na tomhle místě," vysvětlí Askel. „To jsem nepsal já. Mobil jsem ztratil skoro před týdnem a nepamatoval jsem si její číslo zpaměti. Jak dlouho je pryč?" začíná ho přepadat strach. „Od včerejšího rána," řekne otec. „Cože? Dva dny? A to vám nepřišlo divné?" „Mysleli jsme si že jste spolu." Prohrábne si rozrušeně vlasy.

„Dobře," vydechne a snaží se logicky uvažovat. Dva dny nespal a potřeboval aspoň pár hodin spánku aby byl schopný fungovat. „Dejte mi pět hodin abych si mohl odpočinout. Askele, ty sežeň nejlepší stopaře a zajisti zásoby," přikývne a zmizí za domem.

Tohle je snad ta nejhorší noční můra. Vyčerpaně vyjde nahoru, zavře za sebou dveře a zhluboka se nadechne. Tahle vůně mu chyběla. Smutně se pousměje a přejde k posteli. Shodí ze sebe oblečení a posadí se na kraj.

Těšil se až bude doma a konečně si bude moct v klidu odpočinout. Běžel dva dny v kuse a těšil se až svou ženu sevře v náručí a s její vůní usne. Unaveně se položí a zavře oči. Cítí ji, ale také spoustu slz. Kvůli čemu ale tak plakala? Kvůli tomu, že se jí neozval? Zamračí se při představě že by jí tím tolik ublížil. Bolest, kterou zde prožívala byla téměř hmatatelná. Musí ji najít. Musí jí říct jak ho to mrzí.

„Grenseløsi, brácho," ruce s ním zatřesou a přinutí ho otevřít oči. „Askele?" posadí se a zmateně rozhlédne. Chvíli trvá, než si na všechno vzpomene. „Jsme připraveni," oznámí mu a čeká na další rozkaz. „Dobrá," vstane „dám si sprchu a za deset minut jsem dole." „Dobrá," přikývne a odejde.

Ten den začalo jeho nekonečné hledání. Dny ubíhaly, ale on se nevzdával naděje, že ji najde. Smečka potřebovala vůdce a tak se pátrání ujal Askel. Od jeho návratu se choval zvláštně, ale nepřišlo mu to tak podstatné aby se na to ptal. Bral to tak, že její zmizení ovlivnilo nejen jeho, ale I Akela. Byli si velmi blízcí, jako sourozenci, kteří přišli na svět v ten samý den.

◄►

o osm měsíců později...

Otevřu oči a dezorientovaně se rozhlížím kolem sebe. Kde to jsem? Ta bílá barva se mi vůbec nelíbí. Posadím se a vytřeštím oči na své velké břicho. Co to je? Jak to, že jsem těhotná? Kdo je otec? Jak jsem se sem dostala? V hlavě mám úplně vymeteno, nepamatuji si ani své jméno.

Při zvuku chrastících klíčů sebou trhnu. Ve dveřích se objeví vysoký muž „Dobré ráno," jeho výraz nasvědčuje tomu, že mnou pohrdá a rozhodně mě v lásce nemá. „Kdo jste?" hlas se mi chvěje a cítím se zmateně. Nadzvedne obočí a popojde blíž.

„Ty nevíš kdo jsem?" zavrtím hlavou. „A víš jak se jmenuješ?" „Ne. Jak jsem se sem dostala?" na tváři se mu rozprostře úšklebek. „Konečně se mu to povedlo," řekne sám pro sebe. „Komu se co povedlo?" vůbec nic nechápu a začínám být frustrovaná. Mou otázku ignoruje, otočí se a odejde.

Kdo jsem? Proč jsem zavřená v téhle místnosti? Kdo je otcem mého dítěte a proč dovolil aby mě sem zavřeli? Dostanu se někdy odsud? Kolik mi je let? Jsem špatný člověk, že mě zavřeli? Ublížila jsem někomu?

Zůstala jsem sama v prázdné místnosti s někým, koho vůbec neznám. Sama se sebou.