Sjelevenn 2

5

Zase nic. Co se to sakra děje? Už je to víc než týden. Zamračím se na telefon a potlačím nutkání ho vyhodit z okna. Schoulím se na posteli a stejně jako tolik předchozích nocí usínám v slzách.

Probudí mě pisklavý zvuk. Co to je? Posadím se a zamrkám. Ještě je tma a jediný zdroj světla vychází...z mobilu? Vstanu a pomalu dojdu ke stolu, zvednu ho a nevěřícně hledím na display. SMSka. Nevím co mám dělat, ale nakonec ji otevřu: Omlouvám se, že jsem se tak dlouho neozval. Chtěl jsem všechno co nejdřív dokončit. Sejdeme se za hodinu na louce u jezera. G.

Musím si ji přečíst několikrát po sobě aby mi došlo, že to není sen.

Vrátil se? Luna vyskočí na nohy a natěšeně vrtí ocasem. Asi. Rozhodně to tak vypadá. Pak se zamyslím. Musím sebou pohnout. Ve vlčí podobě bych tam byla za půl hodiny běhu, ale jako člověk si budu muset vzít auto a zbytek dojít pěšky. Proč se chce sejít na okraji teritoria? -To je jedno. Je zpátky! Její radost nebere konce, ale já mám divný pocit.

Obléknu se a co nejtišeji vyklouznu z domu. Začíná svítat a než dojedu na konec cesty je světlo. Vysednu a za pas si zastrčím zbraň, kterou pro všechny případy vozím v autě. Mířím k louce a srdce mi začíná čím dál rychleji bít. Zastavím se uprostřed prostranství a rozhlédnu kolem. Nikdo tu není. Pohledm mi sklouzne na hodinky na ruce. Jsem tu včas. Ozvou se kroky a otočím se za zvukem.

Srdce se mi zastaví a přestanu dýchat. Párkrát zamrkám abych si byla úplně jistá tím, co vidím. „Matko?" vydechnu nevěřícně. Stojí na okraji lesa a pohrdavě si mě prohlíží. „Tak je to pravda. Jak to vypadáš?" zavrtí hlavou a nakrčí nos. „Co tady děláš?" pomalu přijde blíž a stále si mě prohlíží. „Co tady dělám? Spíš co tady děláš ty! Zdrhla jsi z domu!" „No a co? Jsem dospělá, můžu si dělat co chci!" oplatím jí stejným tónem. „To teda nemůžeš! A takhle se mnou nemluv! Kdo bude platit účty? Sebrala jsi všechny prachy a zdrhla!" nevěřícně se usměji. „To byly moje prachy! Ty ani nevíš co to pracovat znamená!" „Pozor na hubu!" zaječí na mě. „Skončila jsem s tebou," otočím se a chci odejít, ale její slova mě zarazí. „To si nemyslím," má dokonale klidný výraz, což mě děsí. „Tady ten papír říká, že jsi psychicky labilní a měla bys být umístěna do ústavu," mává před sebou kusem papíru. „Naštěstí pro tebe jsem našla doktora, který se tě s radostí ujme. S takovými jako ty má zkušenosti," otočí se a z lesa vyjde mužská postava.

Zalapám po dechu. To snad není pravda. „Kasper?" nedokážu tomu uvěřit. Co ti dva spolu mají?

Jeho škodolibý úsměv se rozšíří až se zachvěji. „Ahoj Månen," nakloní hlavu ke straně. „Je vaše," řekne matka s nezájmem a zamíří pryč. „Dlouho jsme se neviděli, co?" pomalými kroky míří ke mně.

„Doufala jsem, že už se nikdy neuvidíme," pronesu s odporem. Zasměje se a jeho pohled mě skenuje. „Musím přiznat, že jsem čekal že přijdeš jako vlk," přimhouří oči a pak se mu na tváři rozprostře ten nejděsivější a nejodpornější škleb, jakého byl schopen. „Ale, ale, ale," zavrtí hlavou. „Tak takhle to je. Jsi těhotná," prudce se nadechnu a stisknu rty do pevné linky. Jen se uchechtne. „Tak to je ještě lepší. Tak půjdeme, ne?" uslyším za sebou kroky a podle pachu poznám že je to ten samý bastard co mě tehdy přinutil odejít z plesu. Bez váhání vytáhnu zbraň a prudkým pohybem ji namířím na muže sebou, který strne. „Zapomeň," prsknu na něho, ale jen se směje. „To neuděláš," jeho sebejistota mě vytáčí. „Proč si to myslíš?" napodobím jeho tón. Z lesa vyjdou další dvě postavy „Protože jinak zabiju jeho," ukáže k nim a já ho následuji pohledem. 

„Askele?" muž mu drží zbraň u hlavy a vleče ho. Na tváři má krvavou podlitinu. Co tady sakra děláš? Vyjedu na něj v duchu. Promiň, slíbil jsem Grenseløsovi že tě ochráním dokud bude pryč. Nemohl jsem tě nechat jít samotnou v noci pryč. Ty jsi těhotná? Ztěžka vydechnu. Jo, promiň že jsem vám to neřekla. Chtěla jsem, aby to Grens věděl jako první. Slib mi, že to nikomu neřekneš. Nepatrně přikývne. Ani to, co se tu stalo a stane. Nikdo se to nesmí dozvědět. Přikazuji ti to jako Alfa. Zamračí se, ale nemá na výběr, musí souhlasit. „Dobře, skloním zbraň. Hned jak ho necháš jít," otočím se ke Kasperovi. Ten pokyne muži aby ho pustil. Padej domů. Teď máš na starost smečku. Nezklam mě. Vyřiď všem že je mám ráda. Řeknu když sleduji jeho záda jak mizí mezi stromy.

„Tak, jdeme, ne?" Kasper se netrpělivě ošije. Ani si neuvědomím že muž za mnou se pohne a uchopí za ústa. Stačí dva nádechy a propadám se do tmy. Zase.