Sjelevenn 2

9

Slyším pípání. Co to je? Jsme strašně unavená, ale přinutím se pootevřít oči. Jsem někde jinde. Tohle není ten bílý pokoj. Ve dveřích se objeví muž s pohledem upřeným k papírům v rukou. Srdce mi začne zrychlovat stejně jako pípání přístrojů.

Vzhlédne a podívá se na mě. Něco říká a míří mým směrem. Vyděšeně se posadím a posunu co nejdál ke stěně. Ztrne a nejistě si mě prohlíží. „Co ode mě chcete?" zeptám se tiše a do očí se mi derou slzy. Chvíli váhá, ale nakonec promluví. „Teď mi rozumíš?" přikývnu, což ho přiměje ještě víc nakrčit obočí.

„Kdo jste?" nemám pocit že by mi chtě ublížit, ale i tak mu nevěřím. Jeho oči se rozšíří „Ty nevíš kdo jsem?" zavrtím hlavou. Měla bych ho znát? „Dobře," odloží papíry na stůl a pomalu přejde k posteli. „Jmenuji se Elias a ty?" civím na ruku, kterou ke mně natáhl. Pak se podívám na něho. Jak se jmenuji? Nedokážu si vzpomenout.

„Já nevím," posadí se na kraj postele a povzdechne si. „Co si pamatuješ?" „Pamatuji si ten bílý pokoj," na rukou mi naskáče husí kůže „Toho doktora, který mi pořád něco vpichoval do rukou," zamrkám „Mé dítě. Kde je mé dítě?" Chci vstát, ale chytne mě za ramena „Uklidni se, ještě nemůžeš vstát. Jsi příliš slabá. Tvé dítě hledáme, neboj se." „Vy? Proč? Proč mi pomáháte?" podezíravě ho sleduji a hledám jakýkoliv náznak lži.

„Jsi člen naší rodiny, Månen." „Månen?" to slovo už jsem slyšela. Ten co mě zachránil. „Tak mi už někdo řekl," jeho rty se zvlní v mírný úsměv. „Ano, Askel. Zachránil tě z té příšerné místnosti," přikývnu. „Proč mi pomáhal?" „Je to tvůj bratr," pokrčí rameny a já se zamračím. Mám bratra? Možná proto jsem z něho neměla strach. „Takže Månen je mé jméno?" přikývne.

„Proč si na nic nepamatuji?" Elias se zamračí a vezme do rukou papíry, které před tím studoval. „Podle lékařských záznamů, které Askel přinesli když tě zachránili to vypadá, že na tobě dělali pokusy. Podle tohoto papíru se snažili najít látku, která ovlivňuje paměť." „Takže oni chtěli abych na všechno zapomněla?" nerozumím tomu. „Vypadá to tak."

Z očí mi tečou slzy a únava, kterou přehlušil strach se znovu projevuje. Lehnu si na postel a schoulím se do klubíčka. Proč já? Proč se to muselo stát mě?

Ani nevím jak dlouho jsem spala a nechápu jak jsem vůbec mohla usnout při tom všem, co se teď děje. Otevřu oči a zjistím že pláču. Vím proč, celá hruď se mi svírá strachem a smutkem. Chci svoje miminko zpět.

Na chodbě se ozvou kroky, pootočím hlavu a ve dveřích uvidím muže, kterého jsem už viděla. Elias říkal že se jmenuje Askel? Jeho pohled prozrazuje že má výčitky. „Månen?" zašeptá a pomalu jde ke mně. Nevím jestli se ho bojím, nebo mu věřím. Je to můj bratr. I když to nevím jistě, někde uvnitř to cítím. Posadí se na kraj postele a odhrne mi vlasy. „Neplač," nedokážu to zastavit, prostě to nejde. Sedne si vedle mě a přitáhne si mě do obětí. „Všechno bude zase v pořádku. Najdeme ho, neboj se," šeptá a hladí mě po vlasech.

„Nechceš se jít trochu projít?" zeptá se když jsem schopná asi po půl hodině přestat plakat. „To můžu?" podívám se na něho překvapeně. „Jistě že můžeš," zasměje se „Tady nejsi vězeň. Tady jsi doma." Vstanu, ale pak se zarazím. Chci jít vůbec ven? Co když potkám někoho, koho jsem dřív znala? „Co se děje?" zeptá se s úsměvem. „Je tu někdo, koho jsem znala?" smutně se pousměje a povzdechne. „No, všichni kdo tu jsou tak tě znají," posadím se na postel. „Ale ví že si nic nepamatuješ. Nikdo na tebe nebude tlačit, neboj. A já budu s tebou," šibalsky se pousměje a mrkne. Musím se pousmát „Tak dobře. Ale běda tobě jestli mě necháš samotnou," pohrozím mu. „Neboj, moc dobře vím co bys mi udělala," obejme mě kolem ramen a pomalu zamíříme ke schodům nahoru.

Musím si dlaní zakrýt oči. Světlo mě úplně oslnilo. Po chvíli si přivyknu a pomalu se rozhlížím kolem. Tolik stromů jsem nikdy neviděla, je to nádhera. Na lavičce nedaleko sedí starý muž a kolem něj spousta dětí. „Kdo to je?" zeptám se Askela. „To je Kolbein, jsi pro něj jako dcera a on pro tebe byl otec, kterého jsi nikdy neměla," stařec otočí hlavu a na tváři se mu rozprostře milý úsměv. Děti se podívají stejným směrem jako on, vyskočí a přiběhnou k nám. 

„Ahoj, já jsem Katrin." „Já jsem Ben." Překřikují jeden druhého a já se musím usmívat. „Ahoj," prohlížím si jejich tvářičky, ve kterých je naděje a očekávání. Děti se neumí přetvařovat a tak není těžké poznat, že jsem k nim měla blízko stejně jako oni ke mně. „Hádám že jsme spolu vyváděli pěkné lumpárny, co?" děti se začnou smát.

Najednou mě jedna holčička obejme kolem pasu. Vyděšeně na ni hledím, ale v dalším okamžiku se k ní přidají další. Opatrně je pohladím po vláskách a znovu mě ovládá smutek. Tolik bych si přála moct tak obejmout své miminko. Zamrkám abych zahnala slzy, ale nejde to. Zvednu hlavu aby děti neviděly jak mi tečou slzy. Hřbetem ruky je setřu. 

Všimnu si postavy stojící na druhé straně u lesa. Muž má zamračený výraz a jde z něj strach. Jakmile se naše oči setkají zmizí mezi stromy.