Otevřu oči a zmateně se rozhlédnu kolem sebe. Kde to jsem? Ležím na posteli, stěny jsou nepříjemně bílé a na sobě mám nemocniční košili. Jsi v pořádku? Ozve se vlčice, která se pomalu probírá. Asi jo. Hlava mi třeští, ale to je to nejmenší.
Za vypolstrovanými dveřmi se ozvou kroky, které se přibližují. Zachrastí klíče a dovnitř nevejde nikdo jiný než Kasper. „Jak ses vyspala?" nadzvedne obočí. „Co po mě chceš?" zavrtí hlavou „Nic. Po tobě nechci nic. Mám něco pro tebe. Budeš trpět tak, jak jsem trpěl já, když jsi mě připravila o všechno. Už nikdy toho prašivého psa neuvidíš. Nikdy se nedozvíš jestli si za tebe našel náhradu." „Tu zprávu. Tu jsi poslal ty," přikývne. „Jak jsi se dostal k jeho telefonu?" „Nebylo to těžké. Ta čubka mi hodně dlužila a když jsem jí řekl že jí tě odstraním z cesty, vlastně jsme si pomohli navzájem. Nechápu co na něm všechny vidíte," odplivne si. „Nesaháš mu ani po kotníky," zašeptám. Jen pokrčí rameny. „To je mi jedno. Můj lékař se nemůže dočkat až na tobě vyzkouší své experimenty. Doufám že se ti tvůj pokoj líbí, protože nic jiného už nikdy neuvidíš," zvedne se a chce odejít.
„Co mé dítě?" sevřu ruce v pěst. Otočí se a chvíli na mě hledí. „Se mnou si dělej co chceš, ale mé dítě nech na pokoji. Prosím." Jen se ušklíbne a bez jediného slova odejde.
Hajzl. Zavrčí Luna a celá se naježí. „Lidi nezměníme," zamračím se na dveře. Schoulím se do klubíčka a modlím se aby mimčo bylo v pořádku.
ČTEŠ
Sjelevenn 2
WilkołakiSice jsem našla svou spřízněnou duši, ale rozhodně nás nečeká to pohádkové - A žili šťastně až do smrti. Grenseløs je pryč, a já mám na starosti ne jednu, ale hned dvě smečky. Do toho můj stav, lidé kteří stále myslí na pomstu a minulost, před ktero...
