W.I.T.C.H.: Generace kozoroha [DOKONČENO]

Kapitola dvacátá první

Když proskočily strážkyně portálem, světlo, které se jim náhle opíralo do sítnic, je oslepilo. Absolutně netušily, kde jsou. Oblaka se líně povalovala všude kolem, jako by jim bylo jedno, co se právě stalo. Vždyť dva nevinní lidé vypustili duši a to kvůli Ondině!

V Caroline a Kate se zrodily smutek, hněv a nenávist. Všechny tyto emoce je srazily na kolena. Únavou a bolestí na duši se zhroutily na podlahu. Pár starých rukou jim jemně uchopil za tvář a pozvedl její uplakaný obličej. Spočinula očima na Mayi babičce. Vrhla se jí do náruče. Ta ji kolíbala, jako by to byla její vlastní babička. Nevěděla, jak dlouho tak setrvaly, než je další tři páry rukou od babičky odtrhly. Carol i Kate zarytě mlčely a nechaly se unášet tím směrem, kam je pár hezkých dívek vedlo.

Za chvíli poznaly, že jsou v té známé pevnosti v oblacích. Všechny strážkyně se náhle ocitly v lázních teplých vod. Všude byly k dostání lázeňské produkty podané tím stylem, že to vypadalo jako z fantasy filmu, či nebe. Dívky je uložily na lože. Stále nikdo neprotrhl tíživé ticho. Všechny čarodějky, bez výjimky, byly uplakané a nebylo jim do řeči. Za tu dobu, co se vrátily do Kondrakaru, nikdo stále nic nepronesl. Tak depresivní Kondrakar ještě nikdy nebyl.

Dívky jim poskytly masáž a poté je nechaly relaxovat v nebeské sauně a ve vířivkách. Carol ztratila duši a Kate se cítila ztracená. Co řekne doma? Co bude dělat?!

Nakonec se přeci jen uvolnily, ale atmosféra nikoliv. Ačkoliv Kondrakar byl jako balzám na duši, smutek nepolevoval.

Když čarodějky byly hotové a najedly se dosyta, ačkoliv jejich jídlo mělo lehký nádech slané chuti, Věštec se slavnostně postavil. Vzal do ruky číši se slavnostní tekutinou, která byla plná zářivých barev hvězd, a pozvedl ji do výše. Nic však neřekl.

"Co to má sakra bejt?! Nic neoslavujeme, sakra!" zařvala Caroline a stoupla si. "Pan Summers a Leo... Jsou mrtvý, copak to nechápete?!" zařvala.

"C, nech to být, já -"

"Kate, on je znesvěcuje! Chápeš?! Znesvěcuje!"

"Ne. To není pravda! Carol on na ně chtěl připít, protože oba dva byly strašně stateční!" zařvala přes stůl Maya. "Měla bys být Věštci vděčná za všechno! Mluv s ním, prosím tě, s úctou," zamumlala nakonec.

"Omlouvám se... Jen nesnesu to pomyšlení, že je... Ani to nemůžu vyslovit!"

"Ano, C, jsou mrtví," hlesla Kate. Od kohokoliv jiného by to C nebrala s klidem. Zase jí začaly téct slzy. Odvrátila se. Kate bojovala se slzami. Obě dvě se ruka v ruce otočily a již chtěly odejít, když se ozvaly zpoza jejich zad něčí kroky. Pro Kate známé kroky.

Otočila se a nebyla schopná hovořit. Jen se rozeběhla k postavě zalité slunečními paprsky. Objala svého otce, zcela zdravého a krásného. Vypadal jako nebeský zjev anděla.

"Holčičko," vydechl pan Summers. Nadechl se vůně jejích vlasů. "Jak tě mám strašně rád! Chyběla jsi mi! Tam na druhé straně... Je to tam jiné, krásné...," vydechl.

"Tati! Budeš... Budeš tu? Myslím jako déle než... Nebo ještě odejdeš?!" zalapala po dechu Kate, protože se bála odpovědi.

"Ne, dceruško moje," odtáhl se od ní, aby jí pohlédl do očí vlhkých od slané kapaliny.

"Ale tati -"

"Ššš... Nemůžu tady být... Já se musím vrátit tam, do slunečného ráje. Tam teď patří moje duše a ani netušíš, jaký je to dar zemřít rychlou smrtí bez tíhy bolesti. Teď už mě nic nebolí," pousmál se.

"Budeš mi chybět, ale co mám říct doma?!" zachmuřila se a další slzy jí kanuly po lících. Táta jí slzy osušil a ona se přes ně pousmála.

"Až přijdeš domů, objevíš tam mé bezvládné tělo. Zavoláš pohotovost, ale už bude po všem. Utáhni rodinu za mě. Matka bude vydělávat, ale morálku budeš muset podpořit ty, díky tomu, že jsi mě viděla!"

"Dobře, ale nevím, jestli to zvládnu!" zvolala šťastně a zároveň smutně.

"Zvládneš! Ty jsi moje dcera, takže to zvládnout musíš, ale já již musím jít. Toto je jen propůjčený čas, stejně jako život na Zemi."

"Tati, ještě neodcházej! Ještě nemůžeš! Jak to, že tě neuvidí, ani mamka a ostatní?!"

"Zemřelé duše mohou navštívit pouze Kondrakar a zvolit si, jestli zde zůstanou, pokud ovšem mají na výběr. To já nemám, ale nevím proč. Na Zem ani na ostatní planety nemůžeme," pohladil ji. "Ahoj, holčičko, miluju tě," políbil ji na čelo a otočil se. Odcházel do slunečné země. To se viděla se svým otcem naposledy.

Carol jen nedočkavě a nervózně přešlapovala na místě.

"Copak, Caroline?" optal se škrobeně Věštec. Všechny ostatní čarodějky byly dojaté.

"Kde je Leo?!" zazoufala. Chtěla ho vidět. Chtěla ho vidět, alespoň naposledy.

"Je mi líto, o něm zprávy nemáme...," hlesl zklamaně Věštec.

"Jak to? Vždyť jste vševědoucí!" vykřikla C.

"Ne, to nejsem, to je Bůh. Já nejsem Bůh," odvětil laskavě.

Carol se rozeběhla a vyskočila pryč z Kondrakaru portálem. Mířila domů. "Co se řekne na Zemi o Leonardovi?" zeptala se zvědavě ještě dojatá Maya s ucpaným nosem.

Její babička jí dala kapesník. "Vyhlásí pátrání a až ho nenajdou, prohlásí ho za mrtvého," zachmuřila se. "Ale teď upalujte domů, ať taky nejste nezvěstné. Sice jsem zařídila, že vás nikdo nehledá, ale teď už je čas, abyste šly." S těmi slovy se podívala na obří hodiny, které ukazovaly všechny časy všech obydlených planet.

"Co jsi jim napovídala?" chtěla vědět vnučka, ale její babička to odmávla rukou.

"Jely jste všechny na výlet se mnou. Nebojte!"

To už se všechny ocitly doma.