W.I.T.C.H.: Generace kozoroha [DOKONČENO]

Kapitola jedenáctá

Prošel jsem sítí. Ocitl jsem se ve světě beze hvězd. Oblaka jsou hustá a světlo moc silné, a proto nejde vidět ani jedno z těch zářivých oček. Hnusí se mi celý osud, který pro mě matka vymyslela. Co když čarodějky bojují za správnou věc? Na jaké straně vlastně stojím? blesklo mi hlavou. Zahlédl jsem svůj odraz na hladině kaluže. Takový nezvyk. Vztekem jsem nohou kopl do toho nevinného zbytku po dešti. Připomíná mi to matku.

Pomalu poznávám tento svět zmatku a chaosu. Přijde mi až nezvykle povědomý. Mrakodrapy, jak se zde říká vysokým budovám, česají oblaka. Zvyky a slovník tamějších lidí je jiný. Šourám se k přítelkyni mé matky. Dlouhodobě se přátelí. Myslím si, že si nebudu moct zvyknout na její přítomnost. Snad tu nebudu více než týden.

Už vidím její neskromný příbytek.

***

Druhý den ráno.

"Toto si vem. Johny tě zaučí. Už tu je více než 2 roky a zná tamní tradice. Včera večer jsme si to prošli. Neudělej chybu. Kdyby se někdo ptal, jsem tvoje tetička a tvá matka je na cestách. O otce si přišel a Johny je tvůj bratranec," dala mi kázání Nefra.

"Ano, Nefro," odpověděl jsem.

"Ne, ne a zas ne. Musíš říct: Jasně, teto," zahučela. Pohlédl jsem nejspíše na ni nepatřičně. "No tak, ty nevděčníku," zasmála se.

"Jasně, teto."

"Fajn, vem ho už odsud, Johny," zavolala do vedlejšího pokoje.

"Tak pojď," otevřel dveře.

Cestou do školy mi vyprávěl, co mě může a nemusí potkat. Moc jsem ho neposlouchal. Pořád jsem si zvykal na to, jak dýchám, chodím a na nové končetiny.

"Tady to je. Bude ti to připadat zvláštní, ale Ondina tě očarovala kouzlem lidského vědění. Budeš znát vše, jak z matiky, tak i z ostatních předmětů," promluvil ten okouzlující blonďáček a odešel za svou přítelkyní. Osaměl jsem. Zůstal jsem tam stát. Lidé okolo mě začali míjet a já je nemohl vnímat. Snad jsem ani nechtěl. Až na jednu osobu. Byla tam. Její nezvyklé vlasy mě upoutaly na první pohled. Černé havraní vlasy s jedním blonďatým pramenem. Ani jsem se nepohnul. Strnul jsem.

Pomalu jsem se rozešel směrem do budovy. Nechtěl jsem, aby věděla, že jsem na ni tak tupě zíral. Je prostě nádherná! Zastavil jsem se a otočil jsem se, abych se mohl podívat opět na tu krásu. Jenže to mi ona spadla rovnou do náruče... Jen tak tak jsem ji zachytil.

"Promiň... Nechtěl jsem. Já.. Já sem...," koktal jsem.

"V pořádku. Jen se nenech zastrašit těma blbečkama. Jsi nový, že jo?"

"Jasně... Jsem... Prostě mi říkej Charlie," zalhal jsem, jak mi radila teta.

"Aha... Já jsem Caroline. Promiň, už musím jít," odběhla do školy.

Tak jsem poznal ji. Tu dokonalou černovlasou krásku.