W.I.T.C.H.: Generace kozoroha [DOKONČENO]

Kapitola dvacátá druhá

Ondina vstala ze studeného trůnu jako její srdce. Svým hlasem ostrým jako tisíce jehel týrala své poddané, které ještě neskončili jako žulové sochy. Sestoupila ze schodů až se dotkla svými perfektními pantoflíčky černé mramorové podlahy. Přišla k bezvládnému tělu. Povýšeně na něj shlížela na svého vlastního syna jako na červa. Pohrdala jím na tolik, že se ho odmítala dotýkat, pokud to nebylo ovšem nutné.

"Diable!" zařičela krutě a bolestně probudila spící sochu své služebné.

"Okamžitě mu ohmatej puls a dech," přikázala Diable, protože o ní měla stejné mínění jako o svém synu - nejpodřadnější tvor, jaký může vůbec existovat. 

"Ano, moje Paní," zalapala po dechu černovlasá dívčina a přispěchala k bezvládnému mladíkovi. Jeho dosud překrásné oči upíraly svůj tupý a slepý pohled do gotického stropu. Sáhla mu na krk.

"Ach, Paní!" polkla na prázdno. "Je mrtvý!" vykřikla.

"Tak, tak," usmála se Ondina. Její oči nabyly rudého odlesku. "Zavolej generála Ange!"

Diable nemeškala a zmizela ze síně. Utíkala, co jí nohy stačily, aby unikla trestu karabáčem. Vletěla do honosných dveří. Pane Ange, máte se dostavit do trůnního sálu," vydechla. Jenže generál byl zrovna ve společnosti jisté dámy. Ta se schovala za svého hromotluka.

"Copak nevidíš?! Zmiz! Vyřídím si to s tebou později!" vyplivl sliny na koberec. Vstal z křesla a dopil svou medovinu.

"Ano, pane Generále! Nezapomeňte, že vás chce hned. Nemám se bez vás vracet! Počkám na chodbě, Pane!"

"Jistě, couro!"

Diable se uklonila. Počkala na chodbě. Generál vyklusal těžkým krokem z pokoje a surově táhl za sebou chudáka Diable.

"Ano, má Paní?" uklonil se šarmantně Ange.

"Nech odnést jeho tělo do kobky! Nechte tam dopadat slunko, ale ať není možné, aby se tam někdo dostal!" zařvala.

"Ano, paní," opět se vzdálil a zanedlouho tam přispěchaly stráže. Ty popadly tělo svého dřívějšího vojevůdce a táhly ho hluboko do útrob sklepení hradu.

Tělem třískly na tvrdou podlahu a řádně zamkly žalář. Poté se vydaly konat další rozkazy. Mučírna nebyla tak daleko, takže se tam ocitly velmi brzy.

***

Kate se pomalu loudala nočním městem, až došla ke svému domovu. Tam se ještě svítilo v obývacím pokoji. Kate se nadechla, vytáhla klíč a strčila ho do zámku. Ještě jednou si dopřála nádech. Strčila do dveří. Roztřeseně si rozvázala tkaničky u bot, jak bylo u nich zvykem, sundala si boty. Připravila se na výjev, na který se jí teď měl naskytnout pohled. Vešla do pokoje, kde viděla svého otce, jak zírá do televize skelnýma očima. Rozbrečela a začala řvát. Řvala na mámu, tátu, sestru, bratra i Boha. Chtěla ho zpátky.

Hystericky zvedla mobil a nebyla schopná ho pořádně udržet v ruce. Naťukala s velkými obtížemi číslo záchranky. Mezitím přišel zbytek rodiny. Pověděla záchranářům, co se stalo. Dosud se s tím nesmířila. Matku a sestru zachvátila stejná hysterie a Thomase, bratra Kate, viděla, jak se k němu nahrnul. Poté už tu byla záchranka. Doktor prohlédl tělo a zakroutil hlavou. Nebylo mu pomoci, nelze změnit osud, který je už daný.

"Je mi líto, ale po tom, co jste mi řekli, je zázrak, že zemřel takto rychle na infarkt. Rakovina většinou zabíjí v jeho případě dříve," odmlčel se doktor a začal vybavovat formality. Celá rodina Summersových byla zdrcena.

MEZITÍM

Carol vyběhla ze dveří. Hrnula se sídlištěm do podchodu. Proběhla jím, nevšímaje si dvou párů, které po sobě oplzle lezly a strkaly si jazyk až do krku. Poblikávající světlo se zurčením elektřiny ji doprovázelo až do doby, než vyběhla z toho páchnoucího místa.

Ocitla se v nedalekém centru malého bezpečného městečka. Nepřestala kmitat sprintem nohama. Chtěla být rychlejší než vichr, běžela s ním o závod. Z nebe se postupně začaly snášet ledové kapky, které nevnímala a nevadily jí. Milovala déšť, dodával přírodě novou energii.

Ani nevěděla, že jí pozoruje deset párů zvědavých pohledů. Běžela dál, nevšímaje si píchání v boku.

Běžela, až se zastavila, protože uslyšela chichotání. Otřela si hřbetem ruky slzy zčernalé od líčení. Rozhlédla se a uviděla pětici holek, jak se smějí jejímu promoklému oblečení a celkově jejímu zjevu. Protočila panenky a vztekle se rozeběhla zapadlými uličkami domů.

Přiběhla ke svému bytu a třískla dveřmi. Zaplula ve svém pokoji. Zanedlouho se objevila její matka ve dveřích.

"Co se stalo?" řekla usmívaje se.

"Le... Teda vlastně Charlie je nezvěstný," vřískla. Flákla sebou na postel se sluchátky v uších a nevnímala reakci její matky, která spráskla ruce. Zamumlala něco o Bohu a odešla. Věděla, že její dcera chce být sama. Tak setrvala celý týden, i když musela do školy - promluvila, jen když musela.

O PĚT DNÍ POZDĚJI

Kate i Carol na tom byly stejně. Rozpovídaly se až o pět dní později, když došlo na pohřeb, který celý zařídila sama Kate, protože matka toho nebyla schopná.

Když dohrála hudba a lidé se po obřadu přesunuly na hřbitov, farář pronesl pár dalších monologů a odkráčel. Nechal rodinu se rozloučit. Všichni vhodily rudou růži spolu s hrstkou hlíny. Poslední z pozůstalých tam zůstala Kate. Havraní šaty jí čechral ledový vichr. Za ní stály všechny ostatní strážkyně. První vykročila v měkké trávě Carol a chytla ji za volnou rukou.

"Na tři?" řekla ubrečeně.

"Na tři," zamumlala, plakajíce, Kate.

Vhodily tam všechny své růže a hlínu. Otočily se a šly. Šly pod větvemi starodávných stromů klenoucích se jim nad hlavami. Náhle se C zastavila.

"To je dobrý, Kate, bude to dobrý," zamumlala. Objímala ji a držela ji tak dlouho, dokud se nepřipojily ostatní strážkyně.

Vycházely pomalu ze stromořadí. "Počkejte," řekla sebejistě Kate. To bylo poprvé od smrti Lea a jejího otce. "Já a C -," zlomil se jí hlas, a proto zmáčkla ruku C. Chtěla, aby to za ní dopověděla.

"Kate a já se chceme vzdát... Vzdát se funkce strážkyň," povzdychly si.

"To ne!" vykřikla Maya. Byla zděšena stejně jako ostatní, jenže ony se ještě nevzpamatovaly, protože byly v šoku ze všech událostí. "To vám nedovolíme, alespoň než si nepromluvíme s Věštcem. Jde to vůbec jen tak s tím seknout?!"

"Když chceme, tak můžeme!" zařvala vynervovaná Kate.