W.I.T.C.H.: Generace kozoroha [DOKONČENO]

Kapitola dvacátá čtvrtá

POHLED CAROLINE

Kladu nohu před nohu. Jedna míjí druhou. Vítr si pohrává za svitu měsíce s mými vlasy. Divoce a prudce mi vrážel do obličeje prameny hustých vlasů. Snažím se je od tváří odtrhnout. Jenže není to nic platné. Skrz pavučinu kadeří mám jen částečný výhled.

Objímá mě noční rozbouřený les. Odevšad na mě může cosi vyskočit. Z dálky slyším vrzání starobylých dubů, cupitání lehoučkých tlapiček a... VÝKŘIK! Známý výkřik.

Kate, pomyslím si. Snažím se rozeběhnout, ale nejde to. Pořád nic nevidím kvůli vichru a na paty mi dýchají ty cupitající nožičky. Ze stran se k nim přidají další a další.

Najednou sebou trhnu. Vrhnu se k zemi. Nejdříve mi nedojde, proč. Pak si všimnu téměř titěrné váhy na mých zádech. Zpanikařím. Rychle se otočím. Tváří v tvář hledím těm ostrým tesákům. Začnu řvát, tak ošklivě hlasitě začnu řvát, že se probudím.

Uff, sen, proběhne mi hlavou.

Na jeden mizivý okamžik mám pocit, že v pokoji nejsem sama. Mám strašný strach. Kdyby to byl další sen, nevnímala bych takový chladný pot, vánek z otevřeného okna a ten adrenalin, který mi otrávil dech i krev. Natáhnu se po lampičce.

Když světlo rozšíří svá ramena paprsků, oddechnu si. Nikdo tam není. Vstanu a dojdu k oknu. Všimnu si vysoké postavy. Právě odchází z naší ulice. Ještě se ohlédne. Do obličeje kvůli kapuci nevidím, ale přijde mi ten člověk i tak povědomý. Zamyšleně ho zavřu a dojdu k posteli. Zalehnu, ale lampičku nechám rozsvícenou. Uklidňuje mě.

VŠEOBECNÝ POHLED

Druhý den ráno při cestě do školy Carol vypráví, co se jí večer stalo. Všechny holky jí porozuměly.

"Určitě to nic nebude, uvidíš!" uklidňovala jí Maya.

Dorazily do školy. V šatně si konečně oddechly. Nikdo tam s nimi nebyl. Carol vytáhla zpod trika srdce Kondrakaru.

"Co to děláš?" zamračila se Kate.

"Musím nad tím pořád přemýšlet. Šlo tam o tebe, Kate, o tebe!" špitla, ale naléhavě. "Musíme se vrátit na Kondrakar. Nebude to trvat ani deset minut! Vždyť to byl krátký sen a mám dojem, že Věštec bude vědět víc."

"Dobře, ale rychle," nervózně přešlapovala Eleanor.

S růžovým zábleskem zmizely ze světa.

Jejich těla se zhmotnila v mračné pevnosti. Všechny byly najednou dezorientované jako ještě nikdy. Otáčely se kolem dokola. Potom se z nějakého neznámého důvodu konečně každé postupně docházelo, kam mají jít. Všechny si povzdychly a pomalu se líně začaly přesouvat do hlavního sálu.

Ozval se tupý zvuk, jak o sebe cinkaly skleněné plochy lustru. Všechny se na sebe podívaly; hlavou se jim honila ta samá myšlenka. Nemusely si nic sdělovat; rozeběhly se jako jeden muž.

Jakmile se daly jejich údy do pohybu, uslyšely klusání cizích nohou. Carol přidala. Jediné, co stihla zahlédnout, byl rudý lesklý záblesk. Zamrkala. Když doběhla, všimla si portálu, který se zrovna pomalu uzavíral. Strážkyně se bohužel už na druhou stranu nedostaly. Navíc nebyl čas; rozhodly se jen na chvíli.

"Co to bylo?" špitla zadýchaná Maya.

"Co se tu děje? Strážkyně, kde jste se tady vzaly?" ozval se bystrý hlas Věštce.

Carol si vyměnila pohledy s ostatními. Bylo jasné, že nikdo krom ní nikdo nebude schopen ničeho do té doby, kdy se nevzpamatují.

"Přišla jsem za vámi. Jde o můj sen," skousla si ret. Věštec jí pokynul, ať povídá. Vše, co se jí stalo, mu prozradila.

"Vím, co chceš slyšet, Carol, ale kdyby šlo o něj -"

"Ne!" přerušila ho křikem. Všechny sebou trhly až na Věštce. "Nemůže být...," odmlčela se, "mrtvý."

Věštec si promnul tvář. Očima se vpíjel do Carol, které slané slzy smutku kanuly po tváři. Byla zoufalá a plná žalu. "Nemyslíš si, Carol, že kdyby byl naživu, že bychom o něm měli zprávy? Už jsme o tom mluvili," řekl jemně.

Caroline se trochu zasmála. Bylo to odfrknutí plné smutku. "Ten sen... Nemohla to být náhoda, ale nechme to plavat. Máme málo času... Ještě musíme probrat vniknutí na Kondrakar," řekla to tvrdě. Chtěla odrazit námitky.

"Dobře," řekl trpělivě, ale rysy mu ztvrdly. "Co se tu stalo? Kdo to byl?"

"Nevíme," promluvila Eleanor.

"Ach tak, ale nejspíše jste toho dotyčného či dotyčnou nejspíš vyrušily."

Při slově "dotyčnou" sebou Carol trhla jako všechny před chvílí.

"Vlastně... Ne, že bychom nevěděli. Mám teorii, i když bez důkazů."

Pohledy přítomných se stočily ke Caroline. Tíha těch pohledů na C vůbec nedolehla. "Viděla jsem rudý záblesk jakýchsi pavučin. Teda ne doslova. Teď mi docvaklo, že to byly vlasy. Jediného, koho známe s rudými vlasy je -"

"Wine," vydechla Kate.

"Ale to není možný!" vykřikly Eleanor s Mayou jednohlasně.

Věštec se zamračil. "Upalujte do školy; mám pocit, že už budete meškat. Myslím si, že si o tom popovídáme někdy jindy. Hlavně, že se nic neztratilo. Posílíme stráže andělů."

Strážkyně přikývly. "Uzavíral se portál! Vždyť je síť už uzavřená," zamyslela se nahlas Carol.

"To netuším."

Strážkyně se zachmuřily, protože jim bylo divné, že zrovna Věštec toto neví.

Najednou se objevily na dívčích záchodcích ve škole. Všechny se rozešly na hodiny cizích jazyků.

Po dopoledním vyučováním se zachmuřené vrátily do jídelny. Čarodějky se sesedly k jednomu stolu. Začaly debatovat.

Maya se nahnula, aby je nikdo neslyšel. "Wine při francouzštině byla strašně nervózní."

"Jenže to ještě nic nedokazuje," sykla Eleanor. Všechny přikyvovaly.

Najednou Kate zčervenala vzteky. "Myslím si, že tuhle novou partu fakt nenávidím," přecedila přes zuby.

"Co se stalo?" snažila se zjistit Carol.

"Zjevně si to John rozházel u Kate. Cornelie je asi pro něj o dost víc cennější!" odpověděla Nicol. Byla ještě zaražená z předchozích událostí.

Kate sebejistě odkráčela k Johnovi. Poklepala mu na ramena. On se otočil s milým úsměvem čelem. Když zahlédl Kate rozzuřenou, jeho arogantní samolibý výraz ochabl.

"Ahoj... ehm... Kate," znejistěl.

"Nazdar Johne. Nebo radši chlípníku?" řekla klidně, ale aby to každý slyšet.

Cornelie si přidupala k Johnovi k jeho boku.

"Cornelie, Johne, přeju vám hodně štěstí, protože já tady nebudu chodit s někým, kdo tady nabaluje každou holku!" zvýšila hlas.

"Já, já... Kate, poslyš," začal, ale nedokončil.

"Svoje rozhodnutí nezměním, debile! Já s tebou chodit nechci!" Kate se otočila a odcházela.

"Fajn, běž brečet na hrob, krávo!" zařval na ní přes celou jídelnu. Každý, kdo byl přítomen, zalapal po dechu. On si postupně uvědomoval, co právě řekl, ale vzít to zpět nelze.

"Říkali mi i hůř," zamračila se. Byla silná, otce milovala a smířila se s jeho smrtí.

"A to jak? Řekni, ať se poučím!"

"Tvoje holka," řekla a otočila se na patě. Za pár vteřin už každý tento trapas, mimochodem pro Johna, řešil. Kate byla spokojená. Dávno, když se u ní ani nezastavil, už se rozhodla se s ním rozejít.