W.I.T.C.H.: Generace kozoroha [DOKONČENO]

Kapitola desátá

Paní Elienu vše sledovala. Porážka ji ani trochu nepotěšila. Věděla, že svému synovi slíbila trest, jenže ji přiměly předešlé události přemýšlet.

Usadila se do koženého křesla a vpravila do úst první doušek rudého vína. Opět postavila křišťálovou číši na stůl. Její myšlenky se točily kolem moci, kterou se snaží získat téměř už 17 let. Čekala tak dlouho na příležitost. Ale teď musila strategicky plánovat, jak získat tu relikvii jinak.

Má už sílu dračí princezny a temnou moc pekel, kterou taktéž vybojovala podvody a bolestí lidí kolem ní, ale tato legendární síla jí vždy upláchla mezi prsty. Moc, kterou ovládla, ji zatemnila zdravý rozum. Moc převzala vládu nad jejím soucitem.

Myšlenkou zapálila krb. Ani ne, protože by jí byla zima, spíše proto, že to byl její zvyk. Ráda se zahledí ze svého "trůnu" do šlehajících rudých plamenů ohně a přitom přemýšlí.

V tom se ozve zaťukání. Dveře se pomalu otevřou. Stojí tam její syn, Leonardo. Minotaur. Váhavě vešel do salónku. Ondina ani nevzhlédla.

"Matko..."

"Dost," přerušila jej, "nemůžu tě potrestat. Sice si udělal dost chyb, ale je to i má nedokonalost. Měla jsem použít už dávno jinou strategii... Poprvé půjdeš mimo tento svět," promluvila s mateřským citem, zatímco vedla syna do své komnaty. Tam odkryla tajnou síň.

Všude po stěnách v kruhové místnosti visely zbraně všeho rázu. Ve středu zářila voda života. Ondina se naklonila přes kamenný okraj studánky. Její zrak spočinul do budoucnosti. Viděla to, co se stane, pokud se bude držet původního plánu. Zkázu pro ni i pro jejího syna. To nechtěla připustit. Proto vyzvala svého syna ať přistoupí blíž.

"Nevím, jestli je to pro tebe trest nebo odměna, ale teď musíš přijmout svou novou podobu," začala rituál proměny.

"Jak to myslíš? Podoba se nedá změnit jen tak...," zahučel uctivě minotaur.

"Řeknu ti tvůj... Náš příběh. Začalo to mým mileneckým vztahem s tvým otcem. Za pár dní jsme počali tebe, Leonardo. Po měsíci a půl jsem mu to oznámila. On nespolkl tu hořkost, že by byl vyděděn. Peníze byly pro něj důležitější. Opustil nás. Já jsem mu ale odpustila. Byla jsem bláhová a milovala ho dál. Toulala jsem se po kraji a získala jsem mnoho zkušeností a pak jsem propadla do světa magie.

Netrvalo dlouho a velká kouzla přilákala Věštce. Povolal mě do Kondrakaru. Do města Nekonečna. Narodil ses a já se odebrala na Elien. Podvedla jsem tamní vládkyni, takzvanou Dračí princeznu. Nejsem na to pyšná, přiznávám. Získala jsem její moc a tebe jsem proměnila na minotaura. Proto se teď můžeš proměnit zpět do podoby člověka."

"Jak si mohla? Jak si mi mohla tak lhát, klamat, podvádět a především ublížit?" zeptal se s klidně až chladně minotaur.

"Musila jsem! A nemluv se mnou takhle! Jsi jako tvůj otec. Ale teď stranou hněv. Jsme na jedné lodi a bojujeme za stejnou věc. Nebo se mýlím? Teď se staň člověkem."

"A co pak?"

"Na Zemi mi získáš srdce. A budeš mým zvědem. Ano?"

"Fajn," hlesl s narůstající nenávistí v srdci.

"Echmus, Eresum atadem elektrum wanter tor doen chrabelistisimus. Chantal Leonardo samostes," pronesla posvátná elienská slova Ondina.

Před ní se měnil Leonardo do šestnáctiletého chlapce. Stál tam pouze v roušce Adamově. Ondina na něj bez ostychu hleděla. Hleděla na něj jako na svého syna.

"Měla jsem to udělat už dávno! Jsi tak krásný, jako tvůj otec," povzdychla si.

Oblékla jej a podala mu svůj luk. "Jeden z nejlepších tady i na Zemi. Nikdo ti ho nemůže vzít!"

"Proč luk?" ohrnul spodní ret znechucením. Spíše protože se mu hnusilo vše, co ho spojovalo s jeho matkou. Už to nebyla jeho matka. Byla pro něj jen vládkyní. Jeho matka byla mrtvá.

"Už palici neuzvedneš. A luk se nejlépe schová. Zítra se stěhuješ. Dobře se vyspi," oznámila mu tvrdě Ondina a vyzvala ho tak k odchodu. Odkráčela z místnosti.

On na chvíli osaměl. Osaměl jako nádherný "nový" člověk. Osaměl s vědomím, že zítra odchází na Zem, že odchází ze svého milovaného domovu. Jeho pohled na věc se změnil. Přivítá ho svět lidí, Země.