W.I.T.C.H.: Generace kozoroha [DOKONČENO]

Kapitola sedmá

Světlo pochodní plápolající zeleným plamenem osvětlovalo rozlehlou jeskyni. Carol vzlétla ke kamennému stropu chodby, se záměrem se bezhlavě a bezelstně vrhnout po hlavě do útrob hradu.

"Počkej, Caroline."

"Co se vám vlastně stalo? Vypadáte... STRAŠNĚ."

"Díky, Mayo, vám to taky sluší," odpověděla suše Nicol.

Eleanor ji vystřídala: "Staré jeskyně, kde se nacházíme, jsou plné starých nástrah. Nevíme, kolik jste jich ještě nespustily... Protože jste evidentně letěly. Měly bychom jít opatrně."

"Jo, to je pravda. Málem jsem se nabodla na vybílený kosti nebožtíků tam dole a pak z nás málem udělal strop kečup," zasmála se Kath a ukázala na skryté pasti.

"Kath, jako roztleskávačka by si měla být pořádně ohebná... Ale furt někam padáš," přidala se Maya.

"Hlavně že ty si šikovná...," zamračila se na oko Kath.

"Takže jen létat a být ve střehu. My jsme na žádné totiž nenarazily," přikývla C. V té chvíli se k ní přidaly už všechny.

"Kath? Co se děje?... Kath?"

"Nech ji C. Povíme ti to později. Moc toho nevíme, ale Kath je dost ve stresu. Zrovna teď ji není nejlíp," zašeptala El.

"Co je? Řekla jsem něco špatně?" brání se Maya předchozímu vtípku o ohebnosti roztleskávaček a sleduje zamyšleně smutnou Kath. V tom její zrak spočine na pozadí jeskyně. Měla rozměry nekonečna. Krápníky se rozpínaly všude. Vápencová skála vlastnila nejeden skvost.

Carol se rozhlédla taktéž. Uviděla to, co v životě mnoho z nás nemá možnost vidět, byť jen mlhavě koutkem oka. Přesně naproti strážkyním se třpytilo mramorové schodiště. Zlatavé zábradlí a váza na podstavci se zdálky vyjímaly jako maják v temné rozbouřené noci.

"Jak si služebnictvo má vybrat stranu, kterou půjdou nahoru? Teda i dolu...," Nicol zapřemýšlí nahlas nad luxusním mramorem, i když byli daleko.

"Nicol, toto je vážné!" vloží se do toho El a mrkne na ni.

Kath vykřikla.

"Co se děje??"

"Nic... Carol, jen se otočte!" Všechny na povel otočily hlavu. Nad vchodem, kterým přišly, se tyčila honosně vytesaná socha. Socha Ondiny, vládkyně Elienu.

"Musíme jít dál!" zavelela Nicol.

"Fajn," odpověděla Kath a pocítila náhlou touhu po vodě. Slétla na zem a hledala každou kapičku vodu. Na to, že zde mělo být vlhko, nebyla tu ani jedna. To je divné? Co by to mohlo způsobit? Jenže než se začala rozmýšlet dál, popohnala jí vášeň k vodě do běhu. Kličkovala nebezpečně blízko krápníků a nekoukala kam šlape. V té rychlosti nemohla ani slyšet, že na ní volají její kamarádky. Věděla, že voda je blízko. Věděla, že jí musí dostat. Další ale... Zakopla. Strhla sebou úlomek krápníku. A všechno začalo nanovo. Zem se začala třást bez jakéhokoliv varování. Žádný náznak, že by se měl chvět i strop, nebyl. Aspoň nad tímto problémem si mohla Kath oddychnout. Ale ne na dlouho. Brzo se k puklinám v zemi plnící se magmatem a zvětšujícím se problémem, přidala i skála, která zatarasila naprosto cestu ke schodišti. 

Kath se už vzpamatovala. "To ne! Asi sem si zlomila nohu," zařvala na Mayu, která se jí snažila pomoct, aby přehlušila všechen ten rámus.

"Pomůžu ti vstát," odpověděla ji Maya.

"Dobře, pak už budu jen létat. Noha bude v pořádku."

"Honem! Začíná tu být dost dusno! Musíme ty praskliny zastavit! Jinak nás to seškvaří," poslala telepaticky Nicol zprávu všem přítomným.

To nebylo ale všechno. Leonardo jim poslal další malý dárek. A další komplikaci. Z podstavce se začala řinout voda do koryta, kde ještě před chvílí byly pozůstatky všech, kteří to nepřežili. Nevypadalo to, že by někdy chtěla přestat téct.

Poslední možnost útěku, což byla chodba, kterou přišly, byla také zatarasena. Byly v pasti. Rámus najednou přestal, ale situace se stále zhoršovala.

"Kath? Jsi v pořádku?" starala se Carol.

"Jo, když létám, tak mě ani noha nebolí."

"Fajn! Začni hasit tou vodou z koryta to magma. Nicol pomůže vodu odpařit. El, ty začni prosím s vchodem do hradu a Mayo. Ty prosím začni pomáhat ostatním a zkus hledat jiný východ z hradu. Já se pokusím taky nějak přimět svou moc, abych vám pomohla."

"Okey," všechny odpověděl, a daly se do práce za naprostého ticha. Jen občas se ozvalo zadunění kamene, jak se snažila El ho zvednou, bublání vody, jak se jí snažila přelévat oslabená Kath do magmata a syčení páry od vysoušecí práce Nicol.

Všechny jejich úkol naprosto válcoval. Byly se silami v koncích.

"To nefunguje! Musíme to udělat jinak!" zařvala Maya.

"A jak? Ty to snad víš?"

"Jasně. Mám nápad! Eleanor, nesnaž se ten kámen nadzvednout, ale rozbít! Vzpomeň si na náš první den! Vodu já zmrazím a magma tu můžeme nechat, když budeme ve hradě. Na cestu zpátky si stejně vybereme radši jinou cestu!"

Voda byla v ten moment jen kusem ledu. Eleanor se dala do práce. I tuto překážku lehce zdolaly a to jen semínky.

"Co s mou nohou? Tady není vysoký strop! Nemohu chodit a létat taky ne. Snad se alespoň budu moct napít z této vody," začala naříkat Kath. Potom, co se napila, ale už věděla co má dělat. Své dlaně naplnila léčivou vodou z řídla. Polila svou nohu a bezbolestně se na ní mohla postavit.

"Páni! Kath! To je úžasné! Léčivá voda!" zaradovala se Nicol a poté se vydala s ostatníma do útrob hradu.