Little wolf (DOKONČENO)

Evasión

Evasión
Útěk

Opatrně jsem pootevřela poklop od východu. Všude bylo vše zpořené a ohořelé. Z obchodu ve kterém jsem byl zbyla jen ohořelá zřícenina. Vylezla jsem a podívala se, co z věcí ti zbylo. Vzala jsem si ze země toulec a kompas.

Opatrně jsem vyšla z krytu a rozhlédla se po okolí, kde kdysi stála vesnice. Nikde nikdo, jen prach.

Prošla vesnicí a zastavila se na začátku lesa.
Nemůžu jít po cestě, ale můžu jít lesem. Sice půjdu den, ale chytit se nedám.

Uslyšela jsem zašustění listů nedaleko ode mne. Vytáhla jsem šíp z toulce. Přiložila si ho na luk a připravila se k výstřelu.

Když najednou na mě vyskočil nějaký kluk z poza stromu vystřelila jsem. On ho odrazil klackem nebo spíš kládou a řítil se směrem na mě. Já jsem nestihla uhnout a tak mě zavalila. Měla jsem ji u krku. Chystal se na to, že mě praští, ale zastavil se.

,,Nieno? Jsi to ty?!"

,,Raiene?! Co tu děláš? Jak to, že tě taky nezabyli? Měla jsem strach, že jsem jediná, která zůstala na živu."

,,Neboj. Teď jsi se mnou." Odhodil ze mě kládu a oba dva jsme se silně objali.

,,Raiene jdou po mě! A kvůli mě jsou všichni mrtví.Mrzí mě to." Z očí mě začali stékat kapičky slz.

,,Neboj se. Ty za to nemůžeš. Vím, že jdou po tobě. Slyšel jsem je. Ty za to ale nemůžeš." Kabořila jsem se do jeho svalnatého těla ještě víc.

,,Pojď Nien. Půjdeme k vám domů." Přikývla jsem na souhlas a zaráz jsme se postavili.

Raien je nejlepší kluk v okolí. Jako jediný se mě zastává a brání mě. Je to silný kluk s širokými ramený a vysokou postavou. Jeho po ramena dlouhé blonďaté vlasy mu padají do modrých očí. Teď na sobě měl bílé tílko a modré teplákové rifle.

Chytil mě za ruku a šli jsme lesem k nám domů. Kolem mé hlavy proletěla kulka. Vystřelil ji bez pochyby ten, kdo byl za nám. Nerada jsem se otočila a Raien se mnou.

Za námi stála celá armáda. ,,Vidím, že nám Julie vylezla a potkala uprchlého Rómea viďte. Půjdete s námi. Teď nám už neutečete. Nemáte kam. Jo a to nebyla otázka." Ten hlas bych poznala kdykoli. Z obrovské kupy vojáků vyšla Ria. Stala jsem jako němá.

,,Utíkej!" Zakřičel na mě Raien. Táhnul mě za sebou a utíkal větrem o závod. Jak to, že běží tak rychle vždyť on... je to on... upír!

Když viděl, že z pomaluju, tak se otočil a v tu chvíli to přišlo. Když běžel Raien po spátku, aby viděl, jaká je situace, tak vystřelila Ria a kulka se zaryla Raienovi kus pod srdcem. Ten zařval bolestí a padl na zem. Moji ruku pustil a já se u něj zastavila. Vojáci se taky zastavili asi tři nebo čtyři metry od nás a mezi nimi prošla Ria. ,,Já jsem ti říkala, že neutečete." Na tváři se jí vytvořil zlověstný úsměv.

Nevěděla jsem, jestli mám začít brečet nebo zuřit. Klekla jsem si ke sténajícímu Raienovi a snažila se zastavit silné krvácení.

Ria ke mě přišla. ,,Buď půjdete se mnou nebo vás tu oba zabiju. Máš poslední možnost. Vyber si."

Utrpěla jsem si slzy, stoupla si a zármutek vystřídala zlost. ,,Ani náhodou. Co vám po nás je. Myslela jsem si, že jsme kamarádky. Věřila jsem ti! Proč jsi to udělala? Radši zabí mě, ale né Raiena!"

,,Jo tak on ti padl do oka jo?! To sis myslela špatně! Přišla jsem sem jen proto, abych tě našla. Teď uvidíš smrt tvého jediného přítele."

,,Ne!" Vykřikla jsem a rozběhla se k ní. Ona mě zastavila, chytila mě pod krkem a praštila mi hlavou o strom.

,, Ty budeš dělat, co já ti říkám!" Praštila mi hlavou o strom ještě jednou. Dala povel a jeden voják vytáhl meč a přišel k Raienovi. Napřáhl se a... já jsem vší silou zařvala: ,,Neeeeee!"

Ten se zastavil a jako všichni ostatní upřeli zrak na můj náramek. Zářil a zářil čím dál tím víc silněji. Než někdo stihl něco udělat záře byla tak oslnivá, že nikdo nemohl nic vidět. Potom se ozval výbuch a vojáci a Ria odletěli deset metr ode mne.

Za chvíli tu ale nestála Nien. Stál tu černý vlk s vyceněnými zuby.

Za chvíli se proti mě rozběhl voják, který je jako první vzpamatoval. Odhodila jsem ho jako malý kamínek na to stejné místo, odkud vyběhl. Znovu jsem na ně vyčlenila zuby a oni se doslova rozprchli.

,,Počkejte!" Řvala na ně Ria. Otočila se na mě a s přimhouřenýma očima řekla:,,Stejně tě jednou dostanu. Já tě dostanu!" Pak se rozběhla a utíkala za ostatními. V dálce jsem ještě jednou uslyšela dostanu a protom jsem se obrátila k Raienovi. Ten byl úplně bledý, tričko měl celé od krve a lapal po dechu.

Proběhla jsem k němu a podívala se mu do očí. Viděla jsem v nich zděšení a prozbu o život. Zkusila jsem to, co ten vlk v jeskyni. Olízla jsem mu ránu a čekala, co se bude dít. Když jsem viděla, že nic začala jsem brečet. Jedna kapka mu sladla do otevřené rány. Raien úplně zápasil o holí život, pozadí lapal po dechu a nakonec vše ustalo. On normálně dýchal a pokusil se posadit. Byl ale moc slabý. ,,Klid. Musíš nabrat sílí. Spi. Raní bude líp." pošeptala jsem mu do ucha a snažila přeměnit se na člověka.
Díky bohu. Rána se zacelila. Ani škrábnutí. Děkuji.
Skusila jsem se postavit a přemýšlet o své lidské podobě a díky bohu to vyšlo.

Políbila jsem mu čelo a on ve chvilce usnul. Já jsem se pousmála a rozdělala oheň.
Budu muset hlídat celou noc.

Nachystala je si luk na obranu.
Být vlkem možná není nic strašného. Možná, ten vlk měl pravdu.

Tak další kapitola je na světě. Doufám, že Se vám bude líbit. A prosím každý, kdo tu bude , tak prosím zanechte komentář. Děkuji. Ahoj a hezké Vánoce. :-)

PS: Ten kluk na fotce je Raien. Ten blondák.