Síla vůle

30. kapitola

Chvíli jsem ze sebe nechal dělat pitomce a pomáhal jakési dámě s malbou, když pak konečně sestoupila ze štaflí. Utřela si ruce do nějaké staré košile a s povzdechem ke mně přistoupila.

,,Nicky tu není."

,,A kde bych ji našel?"

,,Proč?"

,,Chci s ní mluvit."

,,Byla jsem ráda, že utekla od toho namachrovanýho blba Marvina a teď se objeví další ulhaný frajírek."

,,Předpokládám, že jste její máma?"

,,Jo. A chci pro svojí dceru to nejlepší. Když jsem si o tobě přečetla pár článků na internetu, tak jsem si říkala, že Marvin byl ještě svatý." pevně semkla rty a odhodila vztekle hadr na zem.

,,To jsou články staré několik let. Nicky ví, že jsem se po smrti bratra do sebe uzavřel a změnil jsem se."

,,To říkají všichni a pak se zase vrátí do starých kolejí."

,,Já jsem se ale několik let už nevrátil. Nicky si vážím a udělal bych pro ni cokoliv."

,,Nepovídej."

,,Bylo to prostě jen nedorozumění. Měl jsem jí to říct. Je mi to líto." sklopil jsem oči k otevřenému kýbli barvy.

,,Co od ní chceš?"

,,Aby mi to odpustila. Umřel mi před nedávnem i táta a já nikoho nemám. S Nicky jsem chtěl žít, protože jí mám rád. Vyvolává ve mně pocit, že se mám kam vracet. Dává mi energii a chuť do života. Bez ní jsem nula."

Dáma si znovu povzdechla, dala si ruce v bok a kývla směrem k domě.

,,Pojď si dát čaj."

,,Můžu vědět, kde Nicky najdu?"

,,Striktně mi to zakázala, ale neboj se. Vyřídím jí, co jsi mi tu vyprávěl."

Tomu jsem ani za mák nevěřil.

Vešel jsem do rozestavěného domku. Procházel jsem chodbou ke dveřím, kde se nacházela kuchyně. Uprostřed místnosti stál dřevěný smrkový stůl s malou skleněnou cukřenkou.

,,Posaď se."

Připadal jsem si spíš jako odsouzenec na smrt, protože bez Nicky jsem byl opravdu jako tělo bez duše.

,,Před pár dny tu byla tvoje máma."

,,Co?" zamračil jsem se.

,,Je mi jasné, že jsi to nevěděl. Nechtěla, abych to říkala. Všechno, co mi tu vyprávíš, já vím od ní."

,,To je to poslední, co bych chtěl, aby za mě máma něco řešila."

,,Mámy už takové jsou. Až budeš mít vlastní dítě, taky pro něho budeš chtít to nejlepší."

,,Já Nicky neublížím. Přísahám."

,,Dej si ten čaj." usmála se na mě, ačkoliv já jsem se spíš tvářil jako by mě nutila do brokolicové polévky.

Usrknul jsem si vařícího černého čaje s citrónem, když se posadila naproti mně.

,,Víš, jaký je rozdíl mezi tebou a Marvinem?"

,,Ne." zavrtěl jsem hlavou a objal hrneček oběma rukama.

,,Že ty máš v očích pokoru a smutek, ačkoliv máš nejspíš peněz jako on. Nicky o peníze nikdy nešlo. Naopak jí dělalo radost, když si otevřela vlastní salón s kamarádkou a vydělávala si své peníze."

,,Já vím, tohle je to poslední, co bych řešil."

Vlastně to tak do nedávna nebylo. Sledoval jsem to u ženských hodně. Nicky mi hodněkrát dala najevo, že tohle není její priorita, jako ostatních. Ačkoliv já už byl v takovém stavu, že i kdyby po mně chtěla nový sporťák, koupil bych jí ho. Být s ní pro mě bylo to nejdůležitější.

,,No jsem ráda, že jsem tě poznala osobně." dodala, když jsme se loučili.

,,Mohla byste jí tohle předat?" podal jsem jí malou sametovou krabičku s prstýnkem.

Ani nevím, proč jsem to koupil, ale doufal jsem, že když uvidí zásnubní prstýnek, třeba pochopí, že to s ní myslím vážně.

,,Ano."

Zatvářila se spíš jako bych neměl šanci a znala odpověď, ale při nejmenším tu byla šance, že se mi ozve.

Vrátil jsem se do bytu, kde to na mě opět doléhalo, ale bylo to o něco snesitelnější, když jsem si dal panáka. Simon se mi snažil dovolat a k tomu i pár kluků z hokeje. Jasně, že by mě tahali ven. Kluci z hokeje ani netušili, že spolu nejsme. Viděli nás v článku na internetu a vyprávět jim o tom, že vlastně netušila, že jsem hokejista a nemluví se mnou, bylo trapný.

Pořád jsem si přehrával rozhovor s Marvinem, kdy mi tvrdil, že si to musí nechat projít hlavou, ale že ji zná a ozve se. Čím víc uplynulo času, tím menší naději jsem si dával.

Nadešel čas zápasu a já věděl, že je to nejspíš moje poslední sezóna, pokud se nedám dohromady. Po těch negativech, co mě v poslední době drtila, jsem ani v lepší časy nedoufal. Trenér mě nechal hrát, abych přišel na jiné myšlenky a bylo mu mě líto. Já jsem však věděl, že to bude jen zoufalý pokus o návrat, který novináři rozmáznou.