You Are The Best Pain

1. Kapitola

Ráno jsem se probudil po noční můře. Mé polštáře a deka se válely vedle postele. Bezvládné tělo jsem na posteli nechal ležet dalších deset minut. Byla mi zima, ale můj mozek nechtěl propustit mé končetiny, aby mi deku podaly. Nepropustil je k ničemu. Až po několika minutách se mi ho podařilo přemluvit a vyškrábal jsem se na nohy. Podlamovaly se mi a každý krok pro mně byl výzvou.
Klasická ranní rutina.
Přišel jsem ke skříňce a vyndal z ní školní uniformu. Ztěžka jsem se nasoukal do volných kalhot a košile. Ale sílu na zapnutí knoflíků a uvázání kravaty už jsem neměl. Vzal jsem si věci a vyšel ze svého pokoje.
,, Kaminari..!" zaslechl jsem po chvilce cesty po chodbě.
Sero. Přiběhl jsi ke mně a chytil mě za ruku, kterou jsi pevně stiskl. Druhou ruku mi položil na rameno a zadíval se mi do očí. Na tváři se ti vyjímal starostlivý pohled. Bál ses o mně. Chtěl jsem ti padnout kolem krku a zavrtat svůj nemožný obličej do tvé hrudi. Ale nemohl jsem. Co by sis o mně pomyslel? A navíc jsem na to neměl síly. Místo toho jsem na tebe jen zůstal mlčky zírat. Začaly se ti podivně stáčet rty. Jakobys chtěl plakat. Pokusil ses mi položit dlaň na mou tvář. Tvář, která se po tvém dotyku okamžitě zbarvila do ruda. Naštěstí jsi na to nebral ohledy. Stále sis zaujatě prohlížel mé pytle pod očima a nemožné rozcuchané vlasy.
,, Běž si lehnout," řekl jsi přátelským tónem.
,, Ale... Však, co škola?" nechápal jsem, ale v hlouby duše jsem přitom toužil po troše odpočinku navíc.
Záporně jsi pokýval hlavou a pramen vlasů, který mi zakrýval právé oko, mi zastrčil za ucho. Byl jsi tak blízko. Znovu jsem cítil, jak rudnu. A nejen to. Také jsem znovu ucítil malé lístečky, které se mi praly v krku a toužily na povrch.
Rychle jsem přikývl, věnoval ti ten nejopravdovější úsměv, který umím a odběhl do svého pokoje.

Zamkl jsem se v koupelně a cítil, jak mi z pusy padají černé lístky za doprovodu čerstvé krve. Nahnul jsem se nad umyvadlo a nechal lístky jít. Krk jsem měl jako v ohni, žaludek se mi převracel a v uších mi pištělo. Bolest mých končetin už jsem přes bolest všeho ostatního ani necítil. Když jsem vykašlal poslední kvítek, sesunul jsem se k zemi a snažil se zase dát do kupy.
Tohle se mi nedělo poprvé. Už bych to mohl nazvat samozřejmostí. Navštěvovalo mě to snad každý den. O Hanahaki jsem už sice četl, ale nikdy jsem si nemyslel, že bych to mohl zažít. Bylo to horší, než si myslel. Mnohem horší. A to vše jenom kvůli tobě.

Hanto Sero.

OK! První kapitola is done! 😁
Doufám, že se vám líbila ☺️