You Are The Best Pain

7. Kapitola

Podíval jsem se na čas.
11:18
Škola končí za necelé čtyři hodiny. Už se mi ani spát nechtělo, ale do školy jsem se už stejně vrátit nemohl. Bylo pozdě a navíc... Co by ostatní říkali na to, že ze mě padá kvítí? Opatrně jsem se pokusil vstát z vyhřáté postele a vzal si na sebe tvou mikinu, kterou jsi u mně v pokoji jednou zapoměl. Byla velká a černá. Hezky mé tělo obalila a pomalu zahřívala. Voněla úplně stejně jako ty. Jakoby bys mně objímal. Užíval jsem si ten krásný pocit bezpečí. Vzal jsem si na sebe bačkory a sešel dolů do kuchyňky. Předpokládal jsem, že tam nikdo nebude. Však... Všichni jsou přeci ve škole, ne?

Přišel jsem ke kuchyňské lince a postavil na čaj. Než se voda uvaří, zašel jsem do společenské místnosti, posadil se na gauč a zavřel oči.
,, Taky tě rád vidím," zaslechl jsem.
Ihned jsem otevřel oči a škubl sebou. Na křesle vedle mně seděl Bakugo a vypadal, že je v mnohem horším stavu, než já. Seděl tam, ústa pootevřená, vlasy rozcuchané a obrovské pytle pod očima.
,, Bakugo? Co tady děláš? Nemáš být ve škole? Co se děje?" vyjekl jsem a sedl si k němu blíž.
,, Já teď na školu nemám ani pomyšlení," prohodil a usrkl ze šálku, který si položil na stolek před ním.
,, Ne, vážně! Co se děje? Vypadáš strašně!"
,, Taky ti to moc sluší. Ale pokud bys to chtěl skutečně vědět..."
,, Tak dělej! Vyklop to!" popoháněl jsem ho.
On se zhluboka nadechl a poté vydechl. ( Né, zadržel dech, až se udusil 😂)
,, Kirishima," vydal ze sebe.
,, Cože? Co je s ním?" nechápal jsem.
Bakugo si bezeslov sáhl do kapsy a vytáhl z něj krvavě rudý kvítek. Já na něj jen vyvalil zrak. On znovu kvítek schoval do kapsy a více se rozvalil na křesle.
Já mu jen položil dlaň na rameno a ze své kapsy u tepláků vytáhl stejný lístek, akorát černý. Ani nevím, proč jsem si ho tam schoval. Bakugo se na něj podíval a poté se usmál.
,, Takže Sero, huh?"
Já jen opatrně přikývl a zaslechl cvaknutí konvice.
,, Dáš se čaj?" houkl jsem na něj z kuchyňky.