You Are The Best Pain

26. Kapitola

( Sero)

Hanto, proč? Proč?! Všechno, povídám ti, všechno jen zničíš! Od rána se k němu chováš jako ke kusu hadru a potom ho políbíš? To jsi skutečně takovej slaboch, že to nevydržíš? Co si o tobě chudák pomyslí? Vážně, k čemu seš dobrej?! Nic jsi v životě nedokázal, třeba jako Midoriya a ostatní! Denkimu působíš jen samý problémy! Tak jestli někdy, tak teď tě nenávidí. A divíš se mu? Proč seš vlastně ještě pořád na živu?!

Tyhle myšlenky mi prolétaly před očima jedna za druhou. Nešly zastavit. Stěží jsem přes ně viděl na cestu, když jsem od tebe utíkal. Už tak mi ledový déšť padal do očí a já měl co dělat, abych nezakopl. Naštěstí jsem se i přes svůj špatný zrak dostal do svého pokoje. Rychle jsem za sebou zabouchl dřevěné dveře. Zavřel jsem je tak prudce, že kdyby byly skleněné, rozsypaly by se na miliony kousíčků. Neměl jsem na to sáhnout pro klíč na stole a dveře zamknout. Na to jsem byl až moc slabý a zoufalí.
Ruce jsem nebyl schopen zvednout, jakobych v nich po celý den tahal ta nejtěžší břemena. Nohy jsem měl bezmocné, jakoby k nim byly celý dech připoutány okovy.
Kvůli tomu jsem byl též nucen opřít se o dveře a sesunout se k zemi. Zrak se mi znovu horšil. Tentokrát více a více. Jenže to nebyl déšť. Bylo to něco mocnějšího. To mé slzy se draly do očí a pomalu stékaly po horkých tvářích. Z posledních sil jsem pokrčil kolena a pažemi je objal. Svůj nemožný, tupý a naprosto zbytečný obličej jsem si do nich schoval.

Každým vzlykem jsem sice ztrácel více a více energie. Jenomže jsem si nemohl pomoci a každých vzlykem jsem si mačkal své nohy blíže a blíže k hrudi.
Jistě. Brečet. To je to jediný, co ti jde, viď? Být jen zavřený v koutě ve tmě a ani s Denkim si promluvit nedojdeš, huh? Seš srab. Ty seš takovej srab! Ikdyž to je pro tebe vlastně pochvala, že? Pořád si jen stěžuješ, že nemáš nic takového, co mají Kirishima s Bakugem. Ale víš v čem je ten problém? Huh?! V tom, že nemožný nuly nemůžou bejt šťastný! Chápeš?! Štěstí si nezasloužíš! Tohle je vlastně dobře, protože to, co si skutečně zasloužíš je bolest, muka, bída, zima, samota, smutek a strach. Seš takovej srab, že ani zabít se nedokážeš! Huh?!

Jestli jsem tě někdy skutečně potřeboval, bylo to teď. Potřeboval jsem cítit tvůj dotek. Potřeboval jsem si zabořit obličej do tvé hrudi a vybrečet do ní všechny své problémy. Potřeboval jsem, abys mě přitom hladil po zádech a šeptal mi do ucha, že vše bude zase v pořádku. Potřeboval jsem tě. Chtěl jsem tě mít u sebe. Teď. Hned.