You Are The Best Pain

22. Kapitola

( Opět je tu ten náš kulišák Sero)

    ,, Kluci, promiňte. Já jsem vás nechtěl rozhádat," omluvil jsem se s citem v hlase, ale přitom jsem se pokusil nepovšimnutelně zívnout.
,, My se nehádáme," prohodil letmo Kirishima mezi vzlyky štěstí.
Jediné, co jsem mohl udělat, při pohledu na ně, bylo stočit své seschlé rty do úsměvu.
Ústa se mi ale rozevřela do velkého O a z nich vyšlo hlasité zívnutí. Bakugo zvedl hlavu z ramena jeho červenovláska a na tváři se mu vykouzlil jeho obvyklý úšklebek.

     ,, Padej si lehnout," poručil mi a opět zavrtal svůj obličej do jeho části těla, jako před chvílí.
Já jsem nadzvedl levý koutek na náznak unaveného souhlasu, dotkl se kliky, jenž byla vlivem otevřené okenice ledová jako tisíc rampouchů, opatrně dveře, pohybem kliky dolů, pootevřel a malou skulinou proklouzl na otemnělou chodbu.

     Na zdech visely velké obrazy, jenž vlivem postav, které na něm byly vyobrazeny, působil starým a prazvláštním dojmem. Při pohledu na ně mi po zádech přeběhl nebezpečný mráz a chlupy na ruce se mi vzpřímily. Zakryl jsem si holé paže dlaněmi a rozešel se dlouhou chodbou. Přišel jsem k velkému výtahu, do kterého jsem nastupoval snad každičký den a promáčkl velké zelené tlačítko, na jeho přivolání. Hrobové ticho přerušila mechanika, díky které se mohl dát výtah do pohybu. Ve chvíli, kdy dorazil do mého poschodí, ohlásilo mi to jakési cvaknutí které od něj slýchávám den co den.
Jeho dveře se rozdělily na dvě samostatné půlky a povolily mi cestu dovnitř. Hned, jak se otevřel, počal z výtahu foukat ledový severák, který okamžitě obalil mé tělo. Vešel jsem, přišel jsem ke stěně na proti dveřím, o kterou jsem se následně opřel a vlivem únavy sjel po zádech až k zemi. Svá zmrzlá kolena jsem si přitiskl ke hrudi, paži si na ně položil a oči následně zavrtal do ní.
Měl jsem toho tolik, o čem přemýšlet. Všechna ta témata a myšlenky mi doslova probíhaly před očima, já neschopen je zastavit. Jeden nápad překrýval druhou myšlenku a počaly se mi mísit v hlavě. Stará se ztrácela a nová se hlásila o slovo. Všechny jsem je slyšel, jakoby si povídaly vedle mého ucha. Pro jistotu jsem si obě uši zakryl dlaněmi, ale stále jsem slyšel jejich hádky. Chtěl jsem je všechny naráz umlčet. Jenže jediný, kdo by mohl učinit mému trápení konec, jsi byl ty, Denki.

    K mému překvapení bylo to, co jim zavřelo jejich rozjeté pusy, cvaknutí výtahu, ohlašující konec mé cesty. Nemotorně jsem se vyškrábal na své ospalé nohy, které se teď spíše kolíbaly, než chodily, a vyšel ven. Hned, jak jsem vylezl, do nosu mi udeřil silný, štiplavý zápach mycích prostředků. Svou hlavu jsem pomalu natočil doleva a spatřil malou, drobnou stařenku, otírající staré obrazy, špinavých kusem hadru. Nikdy před tím jsem ji neviděl. Vlastně ani ty obrazy ne. Smyšlenou existenci všem věcí a vůní, jsem si začal uvědomovat až teď. Najednou se silueta stařenky rozmazala a nakonec se rozplynula jako pára nad hrncem. Stejně tak i všechny malby. Dokonce i zápach se přestal otírat o můj nos. Vzpomněl jsem si na slova Bakuga, která mi našeptávala, ať si jdu lehnout.
,, Jistě, že má pravdu," prolétlo mi letmo v hlavě, vzal za stříbrnou kliku a vešel do mého menšího, útulného království.