Opět jsem cítil, jak mě v krku lechtají nezbedná kvítka. Pokusil jsem se vstát z postele, ale hned poté jsem padl na má slabá kolena, opřel se rukama o zem a nechal kvítka padat.
Když chtějí, tak ať si jdou. Mě už je to stejně jedno! Sero mě nemiluje. A co hůř? Nenávidí mě. Já jsem mu měl říct pravdu! Věděl jsem to! Nebo ne? Nebylo by to potom ještě horší? Bože! Proč... Proč to tak nepředstavitelně bolí?!
Tentokrát už ze mně nepadaly lístky, ale celé květy. Černé jako noc. Ale taky černé jako tvoje oči a tvůj vlas. Rudá krev jako růže se s nimi mísila. Ale také rudá jako jedna z mnoha mikin, kterou sis u mně zapomněl. Pokusil jsem se nahnout a onu mikinu vzít a obejmout ji. Pevně jsem ji u sebe mačkal, zatímco ze mně padaly květy mísené s čerstvou krví a mými slzami.
Teď jsem potřeboval být sám. Jenže sám s tebou! Nemyslím s tvým já, které tu bylo před chvílí. Myslím to tvé já, které jsem znal a beznadějně miloval.
Já věděl, že se ti musím jít omluvit. Ale prostě... Stejně by ses se mnou nebavil, že? Tak proč to vůbec zkoušet? Proč cokoliv ještě zkoušet? Nemá to cenu. Nic nemá cenu. Nedává to smysl. Nic nedává smysl.
Bez tebe.
OK, vím, že je tahle Kapitola krátká a docela depresivní. Heh 😅
Ale ono se to ještě vyvrbí!
BTW. Při psaní mi bylo Kaminariho celkem líto 😂
ČTEŠ
You Are The Best Pain
FanfictionČerné kvítí jako noc. Krev rudá jako růže a bolest, jakoby do vás řezalo tisíce nožů. Tohle je můj život, od chvíle, co tě znám. Hanto Sero. ! Hanahaki !
