You Are The Best Pain

11. Kapitola

,, Ahoj," pozdravil jsi mě a věnoval mi svůj vlídný úsměv.
Já jsem na tebe zůstal zírat a opět jsem se ztratil v těch tvých kukadlech. Když sis všiml mé strnulosti, nechápavě, ale přitom tak roztomile, jsi nadzvedl obočí. Z tváře ti přitom nepadl úsměv.
,, Je ti líp?" zeptal ses.
Já jsem na tebe chvíli nechápavě zařezával svůj zrak. Poté jsem se ale konečně oklepal.
,, Je mi fajn!" vyhrkl jsem a začervenal se.
Poté jsem ale uhnul pohledem a ztišil hlas.
,, Promiň, jak jsem křičel. Nemyslel jsem to na tebe," špitl jsem a zavřel oči studem.
Ty ses za sebe nechápavě otočil a poté hned znovu na mně.
,, Počkej..? Ty myslíš teď? Denki, to nebylo žádný křičení. A navíc to bylo docela vtipný," zasmál ses.
Vtipný? Co tím sakra chceš říct?
Já jsem sice moc nechápal, ale přidal jsem se k tobě. Kdo by totiž odolal tvému smíchu, huh? Já rozhodně ne.

Ty jsi po chvíli zmlkl a podíval se na mně znovu. Tentokrát to bylo ale jiné. Z tvé tváře spadl ten sladký úsměv a jiskry v tvých očích byly rázem ty tam. Netušil jsem, kam tímhle pohledem míříš, ale nelíbilo se mi to. Tohle nebyl ten Serův pohled, který jsem znal. Ten spokojený, šťastný, uspokojivý. Tenhle byl jiný. Chladný, děsivý a depresivní. Byl jsem z něj tak na nervi, až se mi podlamovala kolena.
,, S- Sero.." vykoktal jsem.
,, Promluvíme si," rozhodls a vešel jsi do pokoje.
,, J- Já s teb- bou vlastně t-taky potřeboval m- mluvit," dostal jsem ze sebe horko těžko.
Tys mě chytl za paži, posadil ses na postel a mně posadil vedle sebe. Strašně moc jsem chtěl utéct. Moc dobře víš, že s tebou jsem hrozně moc rád, jenomže tohle... Tohle jsi prostě nebyl ty.
,, To, co se stalo ráno," začal jsi.
,, Ráno... Co je s ním?" zeptal jsem se nechápavě.
Tentokrát jsem ale nelhal. Nechápal jsem, co to do něj ráno vjelo. A pravda byla, že mě to skutečně zajímalo.
,, Ta holka. Aimi. Aimi Hamasaki, vzpomínám si dobře, ne?" podíval ses na mně.
Já opatrně přikývl.
Kam tím míříš?

,, Neexistuje, že?"