Hold My Hand [p.jm x m.yg] ✔︎

1. - ,, 𝑰 𝒅𝒐𝒏'𝒕 𝒏𝒆𝒆𝒅 𝒕𝒐 𝒌𝒏𝒐𝒘 𝒚𝒐𝒖𝒓 𝒏𝒂𝒎𝒆."

Nový žák.

To nás čekalo ve škole. Někteří jsou z toho v pohodě, jiní jako já jsou z toho rozrušení. Co se dá dělat? Přátelství není moje silná stránka. Ba naopak. Nepotřebuji přátelé. Umím se o sebe postarat sám, ačkoliv mi občas přijde, že jich ostatní mají přehnaně moc. Každý se snaží být středem pozornosti, já nikoli. Snažím se si zamluvit roh co nejdál od ostatních. Jak jen to jde. Taky takhle vás nikdo neotravuje a máte čas jen na sebe.

Zase neříkám, že se starám jenom o sebe. Jsem radši sám a nikomu alespoň nelezu na oči. Někteří ani neví, jak jmenuju, či jestli vůbec někdo takový existuje. Takhle to právě chci. Nezajímají mě ostatní a je nezajímám já. Správně.

Právě proto sedím v lavici pro dva a očekávám, že ten nový si bude muset sednout za mnou. Proč vybrali zrovna mě? Chtějí snad, abych byl více společenský? Všimli si vůbec toho? Všimli si vůbec mě? Pokud ano, chtěli, aby si sem sedl onen nový.

Už poněkolikáté jsem si stáhl rukáv až k prstům a rozhlédl se po třídě. Všichni jsou šťastní a zdraví. To je možná to, proč sem nezapadám. Jsem jiný, takže nikdo ovšem nesmí vidět mé zápěstí. Pak by se mu prozradilo úplně všechno, co pořád skrývám a nikomu to neříkám. Nemám proč. Nezačali by si mě všímat, tak proč bych to říkal?

A najednou opravdu přišel. Oranžové vlasy měl učesané do stran, vypadaly opravdu hladce. Oči jemně nafouklé, stejně tak velké rty a tváře, jako dítě. Taky že tak vypadal. Jako nevinné pětileté dítě. Na nose měl brýle bez dioptrií a okolo pasu košili, na sobě bílé triko a černé uplé džíny. Byl poměrně malý, jako já, zřejmě menší a rozhodně mladší. Kdybych ho musel ohodnotit, dal bych mu 5 hvězdiček. Bylo to, jakoby do třídy vstoupil anděl, na kterého se všichni hned zakoukali.

Rozhlédl se a začal procházet mezi lavicemi. Všechny lavice, až na moji, byly opsazené, takže bylo jasné, že mu to za chvíli dojde. Každá holka v duchu doufala, že si sedne za ní místo své kamarádky a dělala, že ji je úplně jedno. Kluci se naopak na něj koukali, jako na idiota, co vstoupil do špatné třídy. Kdežto on sebejistě procházel, až mu konečně došlo, kam si sednout.

Podíval se směrem sem a viditelně polkl. Přesto se vydal k lavici. Nemá ze mě dobrý pocit. Podle jeho pohledu na mé černé oblečení a na mé blonďaté rozházené vlasy jsem mu připadal temně. Ale co já vím, komu dalšímu tohle připomínám. Očividně všem, protože se mi vyhýbají obloukem.

,, Sedí tady někdo?"Promluvil krásným hlasem a ukázal na židli. Zevnitř mě uchvátil jeho hlasem. Takový hlas nemá jen někdo, pasuje k němu. Je to tak roztomilé.

Zavrtěl jsem hlavou a on si sedl. Okolo nás se všichni koukali na něj, jenž dokázal si sednout vedle mě. Vedle toho, kdo by nejradši všechny zabil do jednoho.

Avšak on měl své kouzlo. Nevím, co to bylo, ale rozhodně to všichni nemají. Z ostatních jakoby sršela lhostejnost. Takhle to já vidím. Fajn, já se také nezajímám o věci, o které nemusím, ale když to je něco důležitého, musím to vědět. A tak se vždycky ptám šprta v naší třídě známého, jako Jung Hoseok. Ten na mě kouká, jakobych satanovi z oka vypadl. Na tohle už jsem zvyklý.

,, Nemáte nic na práci, vy idioti?"Zavrčel jsem a všichni pohled odvrátili. Ve předu jsem viděl Hoseoka, který dřel, jako o život, aby měl celou stránku v pracovním sešitě hotovou. Opravdu nevím, k čemu tohle je. Je to pitomá stránka, po které můžeš vydělávat více peněz než obvykle. Já k tomu potřebuju pouze čas. Mé známky není úplně něco nejhoršího a já myslím, že na nějakou slušnou práci mám.

,, Jak se jmenuješ?"Zeptal se a pohlédl na mě svými psími oči. Proč se ptá? Jsem jediný, kdo zná moje jméno, ale mám pocit, že Hoseok je dost chytrý na to, aby mu to vyluštil. Jeho jméno jsem také nepotřeboval vědět.