Sibling love [ZPOMALENO]

Oddělení

"Tak cos mi chtěl, tak důležitého?" řekla jsem a otočila se na něj. Po tváři mu stékal pramínek krve a oblečení měl natrhnuté. "Nemůžeš mi takhle utíkat. Měl jsem strach. Víš, bojím se o svou malou sestřičku." řekl a pohladil mě po tváři. "Jenže ty mě nenecháš udělat nic!" odsekla jsem a odstrčila ho od sebe. "Asuko! Přestaň!" zvýšil hlas. Překvapila jsem ho a nastrčila ho na zeď. Přitiskla jsem ho k ní a rozepla mu svrchní část oblečení. Na jeho hrudi byl pentagram - démoni. Smutně jsem se mu podívala do očí. "Nechtěl bys mi konečně přestat lhát?" zašeptala jsem. Seiko vypadal jako paralyzovaný, znehybněný mým pohledem. "Potkala jsem v lese kněze. Říkal, že už dlouho nikoho jako jsem já neviděl. Prvně si nejspíš myslel, že jsem anděl. Pozval mě na slvanosti do kostela." řekla jsem a pohladila jako pentagram. "Hodláš tam jít?" zeptal se Seiko. "Víš, stejně se jednoho dne rozdělíme a ty mě neuchráníš před tmhle krutým světem. Chtěla bych pomáhat lidem dokud jsem neposkvrněná." odpověděla jsem. Seiko vypadal zklamaně. Nic neříkal. "Nemyslíš si snad, že spolu budeme napořád, že ne?" dodala jsem a podívala se mu do očí. Krásných temně zelených očí, které vypadaly zklamaně. Věděla jsem, že můj bratr nikdy nepřemýšlel do budoucnosti. Stále ve mě viděl tu malou holčičku. Nechtěl si přiznat, že od něj odejdu. Jenže já ho nechci dál zatěžovat, už udělal víc než dost. Pustila jsem ho a šla do svého pokoje. Aniž by o tom věděl, začala jsem si balit věci. Stejnak spolu poslední dobou moc nevycházíme a já chci odejít v dobrém. Sbalila jsem si věci a schovala je pod polštář. Vyšla jsem z pokoje a zamířila do kuchyně. Sedla jsem si ke stolu a pustila se do Seikem připravené večeře. Za celou tu dobu mezi námi nepadlo jediné slovo. Po večeři jsem vše uklidila. Seiko seděl na pohovce a díval se do krbu. Přisedla jsem si němu a mlčky do objala. On mě začal hladit. Nevím jak dlouho jsme tam seděli, ale pomalu jsem začínala usínat. Zvedla jsem se a dala mu polibek na pusu. "Za co?" zeptal se. "Pusa na doubrou noc ..." řekla jsem s falešným úsměvem a šla spát. Nebyl to polibek na dobrou noc, ale polibek na rozloučenou. Ráno, hned za svítání jsem svého bratra opustila.

Ráno jsem šel probudit Asuku, cítil jsem se špatně, za včerejšek, chtěl jsem jí všechno říct. Přišel jsem před její pokoj, zaklepal a vstoupil. Ten byl opuštěny. Ve dveřích jsem se sesunul k zemi. " Ne, to není možné, to musí být jen zlý sen." Opakoval jsem si stále dokola. Nemohl jsem tomu uvěřit. "Vážně jsi mě opustila, Asuko?" Promluvil jsem do prázdného pokoje. Vzpomněl jsem si, že se zmínila o knězi. Rozhodl jsem se navštívit ten kostel. Došel jsem k němu, ale jakmile jsem vstoupil na svatou půdu, projela mnou ostrá bolest. Vystoupil jsem na schody nahoru, ale dovnitř jsem se nedokázal dostat, bolest mi to nedovolila. Sesunul jsem se k zemi, všimla si mě ta dívka ze včerejšího poledne. "Pane jste v pořádku?" "Ano." Snažil jsem se postavit, pomohla mi. Podpírala mě a vešli jsme dovnitř. Posadila mě na nejbližší lavici a šla pro kněze. Za chvíli se s ním vrátila, poslal jí pryč. "Mladíku, co tě sem přivádí?" "Hledám svoji sestřičku." "A jak se jmenuje?" "A- Asuka." Dostal jsem záchvat kašle. "Ta dívenka, k nám přišla hned z rána, včera jsem ji potkal a spletl jsem si ji s andělem, pozval jsem ji na slavnost." "Tak to jste byl vy? Zachránil jste mi krk." "Jak to?" Další záchvat kašle. Ukázal jsem mu svůj pentagram. "Poslal jste démony do horoucích pekel. Jeden z nich na mě zaútočil." Viděl jsem v jeho očích zděšení, ale také i lítost. "Prosím, můžete sem zavolat Asuku?" "Jistě." Byl na odchodu, ale ještě jsem ho stačil chytit za rukáv. "Prosím, neříkejte, kdo s ní chce mluvit." "Neboj se, ale můžu znát tvé jméno?" "Seiko." Kněz odešel pro Asuku.

Obrázek - Seiko