Sibling love [ZPOMALENO]

Exorcista

Dívala jsem se jak odchází. "Vždyť není všemu konec, bydlí blízko." stále jsem si opakovala ve své hlavě. Tohle bylo poslední sbohem, které mi dal. Nechal mě jít. Přestal se mě snažit ochraňovat. Sedla jsem si na zem. Po tvářích mi stékaly slzy. Nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale už byl večer. U večeře si všichni povídali, jen já jediná mlčela. "Otče, co se stane člověku s pentagramem od démona?" zeptala jsem se. "Asuko ... je mi líto, ale při té lepší příležitosti zemře. Při té horší *odmlčel se* se z něj stane démon ..." odpověděl kněz. Rychle jsem vstala od stolu a běžela pryč. Bylo mi jedno, ale prostě pryč. Někam, kde mě nikdo neuvidí brečet, kde mě nikdo nebude hledat. Vrátila jsem se na místo, kde jsem potkala toho kněze. V měsíčním světle bylo ještě hezčí. Sedla jsem si k potůčku a skrápěla trávu svými slzami. "Nechci abys umřel, Seiko. Nechci aby z tebe byl démon ..." šeptala jsem. Slyšela jsem, jak volají mé jméno. Najednou mě něco zezadu chytilo. "Lidská dívka ... mňam mňam mňam ..." řeklo to. Uviděla jsem monstrum s krvavě rudýma očima. Nemohla jsem udělat nic. Cítila jsem jak mě škrtí a pomalu mi dochází kyslík. Začínala jsem upadat do bezvědomí. Najednou se ozvala nějáká latinská slova a ono monstrum se rozpadlo v prach. Já spadla na zem a rozkašlala se. "Neměla bys ses v tuhle dobu toulat někde venku." řekl můj zachránce a podal mi ruku. Pomohl mi vstát a zeptal se: "Jsi v pořádku? Nedostala jsi pentagram?" Zakašlala jsem a odpověděla: "Ne, jsem v pořádku. Děkuji za záchranu." Aniž bych se na něj podívala jsem běžela zpátky do kostela.

Pomalu jsem se vracel domů, měl jsem výčitky, že jsem to udělal. Když jsem došel k lesu, tak už byla tma. Vešel jsem do prázdného domu, připravil jsem si večeři a usedl osamocen jsem večeřel. Byl jsem smířený s mým osudem. Vyšel jsem ven na čerstvý vzduch, když jsem najednou uslyšel jak někdo volá jméno mé sestry. " Asukoo." " Kde jsi?" Běžel jsem za hlasem, byl to ten kněz i s tou dívkou. "Co se stalo mé sestřičce?" Zakřičel jsem na něj. "U večeře se mě zeptala, co se stane s člověkem, který má pentagram." " Proč jste jí na to odpovídal!" " Protože mi to hned nedošlo, omlouvám se, nevěděl jsem, že ji to tak rozruší." Bylo na něm vidět, že ho to vážně mrzí. "Nechte to být, hlavně ji musíme najít." " Ano." Najednou jsem ucítil ostrou bolest na levé části hrudníku. " Sakra!" Zaklel jsem. Kněz mě napomenul, ale zároveň měl o mě strach. Bolestí jsem poklekl. "Synu, jsi v pořádku?" Ptal se mě ten kněz a položil mi ruku na rameno. " Ano, jen je to čím dál tím horší." "Procházíš proměnou, jsi silný, proto zvládneš proměnu, nezemřeš, ale staneš se jedním z nich. Je mi to líto." Upřel svůj zrak k zemi. " Prosím, radši mě zabijte, než abych byl jedním z nich." "Synu, to nemůžu, stále jsi totiž člověk." Překonal jsem bolest a postavil jsem se. "Dobře Otče, najděte Asuku a postarejte se o ni." " Jistě, jak si přeješ synu." Kývl jsem na pozdrav a odešel jsem. Spáchám sebevraždu, blesklo mi hlavou.

Obrázek - Seiko