Sibling love [ZPOMALENO]

Dívka bez domova

Probrala jsem se na zemi. Oblečení jsem měla promáčené a sužoval mě chlad. Ležela jsem na ulici na zemi. Cítila jsem přítomnost Yoki a Seika. Byli opět ve městě. Jenže já teď potřebovala suché oblečení a jídlo. Zvedla jsem se za země a šla směrem k náměstí. Cestou jsem se všude možně podpírala, protože jsem včera udělala chybu. Vzala jsem katanu a ze vzteku si ublížila. Krev se mi mísila s dešťovou vodou a zaručeně jsem v ranách měla infekci. Nemohla jsem skoro ani chodit. Ulici před náměstím jsem to vzdala a sedla si na prázdnou bednu. Opřela jsem se o zeď a zavřela oči. Bylo mi jedno jestli mě někdo zabije, okrade nebo zneužije. Stejnak nemám nic. Ani hrdost, ani odhodlání, ani peníze. "Krásný den po tom včerejším děsti, že slečno?" ozvalo se poblíž mě. Otevřela jsem oči a naproti mě se o zeď opíral kluk. Nemohl být víc jak o dva roky starší než já. Rozhlédla jsem se, nikde nikdo. "To mluvíte na mě?" zeptala jsem se nablblým tónem. "Samozdřejmě." usmál se. Šedočerné vlasy, jedno červené a druhé zelené oko a oděv vykazující vysokou hodnost. Přišel ke mě a sundal mi kapucu. "Jste celá promáčená a zraněná. Byl by zločin nechat vás tu." usmál se na mě a podal mi ruku. Po chvíli váhání jsem ji přijala a seskočila z bedny. Stále se na mě usmíval a mě to nedalo se taky neusmát. Zašel k nejblžším stájím a půjčil si dva koně. Dokonce mi i pomohl do sedla. Všimla jsem si rozruchu na náměstí. Přijeli jsme blíže a koho jsem tam neviděla - Seika. Ničil trhy a strašně se vztekal. "Kde je kurva Asuka!" křičel. Nenápadně jsem se vzdálila od černovláska a schovala se za strom. "Přestaň, Seiko! Tohle ti stejnak nepomůže! Já se do Luxoru stejnak nevrátím a k tobě se přidat nehodlám. Slibuju, že se znovu setkáme!" křikla jsem. Při posledních slovech se mi klepal hlas. "To samé jsem řekla i Miře a jak to dopadlo!" pomyslela jsem si. Po tvářích mi stékaly slzy a tak jsem víc přitáhla kapuci do obličeje. Vrátila jsem se opět k černovláskovi. "Zajímalo by mě, kdo to mluvil, protože tu osobu teď hledá." řekl černovlásek. "Co já vím, ale je nebezpečný." odvětila jsem. "Ukážu ti opravdový život." řekl černovlásek a rozjel se směrem mimo město. Jela jsem hned za ním. "Mimochodem jsem Saito." řekl cestou. "Já Asuka." usmála jsem se na něj. "Znala jsi toho co vyváděl na náměstí?" zeptal se Saito. "V životě jsem ho neviděla. Asuka není zas tak vyjímečné jméno." lhala jsem. Saito se jen usmál se přidal do cvalu.

Byl jsem naštvaný. Yoki šla někam se Sorem. Chvíli na to jsem šel na trh, křičel jsem a hledal Asuku. Slyšel jsem ji, okamžitě jsem se vydal za hlasem. Vrátil jsem se do hostince, vzal jsem si veškeré věci a osedlal koně. Přišel za mnou Keiji. "Můžu jet s tebou? " Neotočil jsem se na něho, jen kývl rameny. Vyvedli jsme koně ze stáje a vyrazili. Jel jsem domů. Nebylo jiného místa, kde by jsem se cítil lépe a kde by ze mě mohl opadat ten vztek. Vzal jsem to zkratkou, přes hluboký les. Celou cestu jsme nepromluvili ani slovo. Když jsme dorazili k mému domu, tak jsme odsedlali koně a nechali je být. Vešel jsem do domu a kývl na Keijiho, aby vešel dovnitř. Zamířil jsem do knihovny, stál jsem před skříněmi s knihami a hledal jsem na nejvyšší polici knihu v černomodrém obalu. Když jsem ji našel a zatáhl za ni. Objevila se přede mnou tmavá chodba, která vedla do místnosti. V ní byli veškeré zbraně. Jakmile jsem vstoupil, tak mnou projela příšerná bolest. Zapoměl jsem, že je chráněna, žádný démon se do ní nedostane. Kouzlo mě naštěstí rozeznalo a bolest ustoupila. Najednou mě začaly přepadat vzpomínky. Díky této místnosti jsme přežili s Asukou, otec s matkou nás chtěli ochránit. Padli kvůli nám. Když mi byli čtyři roky, tak nás napadli démoni, otec nás bránil, matka mě mezitím vzbudila a do rukou mi vtiskla spící Asuku. Dovedla nás do knihovny a šoupla do místnosti. Ještě, než se stihly zavřít dveře, tak na mě poimluvila. "Seiko, postarej se o Asuku, nikdy ji neztrať z očí, ať tě bude sebevíc nenávidět, tak ji nesmíš nechat samotnou." Brečela, ale i tak se na mě vřele usmála. " Milujeme vás, jste pro nás vším. Nezapomeň na nás Seiko." Zjevil se za ní stín, chtěl jsem ji varovat,ale nevydal jsem ani hlásku. Dveře se zavřeli a uslyšel jsem její bolestivý výkřik. Asuka se probrala až ráno, byla zmatená a o ničem nevědla.

Obrázek - Saito