Sibling love [ZPOMALENO]

Bratr a sestra

"Podání věci si představuju trochu jinak ..." sykla jsem a podívala co to po mě vlastně hodil. Byla to stříbrná brož se zeleným kamínkem ve tvaru draka. "Děkuju ..." zašeptala jsem a připla si ji na šaty. Usmál se a z nenadání mě objal. "Sluší ti. Jako vždyky všechno." zašeptal mi. Zčervenala jsem a odtáhla se od něj. Sedla jsem si a podívala se mu do očí. "Možná by bylo načase, abys mi většinu věcí řekl. Celý život jsi mě držel izolovanou od světa a mě už to nebaví. Připadám si jak ve vězení. Nemůžu tam nemůžu sem. Chci taky začít žít. Vím jak trvdě pracuješ a jak se snažíš, takže mě nech ti konečně pomoct!" řekla jsem mu do očí. Seiko se na mě překvapeně díval. "Nech to být ..." zašeptala jsem a šla ven. Byla jsem zároveň naštvaná, zlamaná i smutná. Chápu co všechno pro mě obětuje, ale už nejsem dítě! Můžu mu pomoct! Běžela jsem od domu pryč. Věděla jsem, že půjde za mnou a tak jsem šla na místo o kterém neví. Sedla jsem si do měkké trávy a smočila ruce s tekoucím potůčku. "Tak příjemné ..." zašeptala jsem. Lidé, které jsem tu občas potkala, si o mě mysleli že jsem nějáká víla. No nemám od ní daleko. Dlouhé vlasy máchající se ve vodě, divné oblečení a vždy milý výraz. Najednou se ze křoví vynořil nějáký muž. Podle oblečení jsem poznala, že je to kněz. "Zdravím!" usmála jsem se na něj. Byl to již starší muž a tak se na mě chvíli nechápavě díval. "Zdravím, krásná slečno. Copak už jsem v nebi?" řekl mile ten muž. "Nejste, ještě ne. Ale tohle krásné místo od něj nemá daleko." usmála jsem se. Šel ke mě blíž a sedl si naproti mě. "Je až k neuvěření jak je vaše duše čístá." řekl a taky si smočil ruce v potůčku. "Je to příjemné, že?" řekla jsem a pozorovala čistou vodu okolo svých rukou. "Ano. Ano, velmi v tomto horku." odvětil muž. Najednou se ze křoví vyřítily nějáké divné bytosti. Vypadaly jako lidé, ale měly ocas a taky rohy. "Démoni!" křikl muž a stoupl si přede mně. Stiskl v rukou kříž a odříkal nějáká cizí slova. Démoni ihned zmizeli v prachu. "Děkuji za vaši vstřícnost, krásná slečno. Určitě se přijďtě podívat do kostela." řekl a podal mi nějáký papír. Poděkovala jsem a zamířila zpátky. "Seiko už bude určitě zuřit" pomyslela jsem si. Schovala jsem papír a běžela rychle zpátky domů. Seiko už stál před domem a netrpělivě mě vyčkával. Bylo vidět, že je na mě naštvaný.

 Zaskočilo mě, co řekla. Potom vyběhla z domu. Běžel jsem za ní, ale ztratila se mi z dohledu. "Sakra." Hledal jsem ji v celém lese, když najednou na mě něco skočilo. Démon, stvoření podobné lidem, ale s ocasem a rohy. Okamžitě jsem tasil kosu. Svalil mě zády k zemi. Sekl jsem ho, ale on mi něco vypálil do levé části hrudi. Odskočil a připravoval se na další útok. Sesbíral jsem zbytky sil a snažil se zvednout, nešlo to. Celým tělem mi pronikala nesmírná bolest. Démon se začal smát, byl to smích bestie. Nemohl jsem se pohnout. Ta pečeť musí paralyzovat mé tělo. Když se ke mně sklonil, aby dokončil svou práci, uslyšel jsem latinská slova. Něco ve smyslu. " Pane vysvoboď nás z osidel ďábla." Poté se proměnil v prach. Konečně jsem se mohl hnout, schoval jsem kosu a dobelhal jsem se domů. Asuka tam ještě nebyla, vyšel jsem ven a opřel se o dům. Podíval jsem se na tu pečeť, byl to pentagram. Byl jsem na Asuku naštvaný, ale zároveň jsem měl o ni strach. " Konečně." Pomyslel jsem si, když jsem ji uviděl přicházet. " Asuko, musíme si promluvit." Kývla na souhlas. Nechal jsem ji projít a potom jsem zamkl. Pro jistotu, kdyby se ještě objevili.

Obrázek - Asuka