Dynastie Orlov

Úvod

Rok 1948 byl pro tehdejší Československo osudový. Komunistická strana v čele s Klementem Gottwaldem, který se pak v létě toho roku stal prezidentem převzala moc.
Začala znárodňovat polygrafický průmysl, cestovní kanceláře, některé hostinské a ubytovací zařízení, přírodní léčivé zdroje a lázní plus všech podniků nad 50 zaměstnanci.
Krom toho se staly i jiné události a také jsem se narodil já- Petr Alexanderovič Orlov.
Jsem syn důstojníka Alexandera Luky Orlova a Barbory Orlove.
Narodil jsem se 3. ledna 1948, dva dny před narozeninami mojí matky a měsíc do převzetí vlády.

Rozhodl jsem se s vámi podělit se zážitky z mládí a života nejen sebe, ale i svých rodičů a sourozenců.
Mým narozením příběh neuvěřitelné lásky mého otce a mé matky neskončil. Naopak, teprve začal.
Maminka mi povídala o tom, jak dříve bydleli s tatínkem v Petrohradu a jaký měli velký dům. Jak byli velice vážení a bohatí. Nebudu lhát, už ve školce jsem oproti svým vrstevníkům vyčníval nejen tím, že mám teprve pět let a umím krom české abecedy i abecedu ruskou a taky, že maminka studuje medicínu a žil jsem od jednoho roku sám s tátou. Každý týden ale za námi jezdila a věnovala se mne a tátovi. Z toho věnování splodili spolu mého mladšího bratra Matyáše.  To, že studovala jsem jí nevyčítal. Porodila mne velmi mladá a chtěla mít dobrou práci. Vždy jsem jí obdivoval za to, že poslední státnice a praxi zvládla v sedmém měsíci těhotenství a titul Mudr. si právem zasloužila.
Také jsem byl oblékaný velice hezky a učitelkám byl vždy zdvořilý a k holčičkám galantní.
Mohl jsem být za to terčem posměchu, ale kdykoliv na mne nějaký kluk chtěl říct urážlivou poznámku, můj otec nasadil ruský přízvuk a řekl mu: „Péťa se ti nesměje za to, že chodíš jako vagabund." V ten okamžik klouček se leknul a začal si mne vážit.
V šesti letech jsem nastoupil do základní školy, kde to fungovalo stejně. Někdo mne urazil, tatínek naladil ruský přízvuk a hned jsem byl respektován.
Žák jsem byl vždy vynikající. Měl jsem vždy samé jedničky, na druhém stupni občas nějakou dvojku. Úkoly jsem odevzdával čas a díky své ochranářské povaze, kterou mám po rodičích jsem byl oblíbený.
Pak mi bylo patnáct a nastoupil jsem na střední školu. Pamatuji si, že spolužáci často "kšeftovali". Co tím myslím? Když měl někdo poukázky do prodejny Tuzex, takzvané Bony, tak to byl král třídy! Každou přestávku si pak stoupnul na stolu a hodil je do vzduchu. Kdo chtěl, mohu si vzít a koupit něco si pěkného. Tuzex byl jedinou možností, kde sehnat lepší a atraktivní kousky.
V naší škole to bylo zakázané, nebo povolené mimo školní budovu.
Ale spolužáci s kšefty s Bony pokračovali i přes kázání učitelů. Kdy se tak stalo, vždy jsem jim takzvaně ‚zachránil kejhák'. Řekl jsem tomu učitelovi, nebo té učitelce: „Ty Bony se nabízí nám všem. Je naší volbou, zda je využijeme a nebo ne."
Vyučující to vyhodnotil úsměvem a komentářem: „No dobře, když se za vás přimlouvá syn soudruha Orlova, nebudu z toho dělat velký skandál. Však nic imperialistického neděláte. Ale příště mi nechte taky!" a odešel. Ten daný spolužák mi jako symbol vděčnosti nabídl, ať si vezmu kolik poukazů chci. Ty bony jsem však neměl pro sebe. Použil jsem je pro rodiče a Matýska.
Pro maminku- jež měla pověst elegantní dámy a skvělé pediatričky to byly nějaké šaty, nebo kozačky.
Tatínkovi jsem koupil oblek i s kloboukem. Mates rostl jako z vody, pro toho to bylo nové oblečení. Nové kalhoty, tričko a cvičící úbor do tělesné výchovy.

Bylo mi dvacet let, měl jsem krátce po maturitě a pracoval jako prodavač v samoobsluze, když se začal pomalu uvolňovat režim. Poslouchala se svobodnější hudba a člověk mohl vycestovat i na západ.
Naše rodina ale vyjela na východ, do Petrohradu. Obdrželi jsme pozvání od tátovy nevlastní sestry Niny na křtiny její malé dcerky Nataši.
Vzpomínám na den odjezdu. Patnáctiletý Matyáš nosil věci do automobilu, já se loučil s matkou, která nosila pod srdcem vytouženou holčičku, které pak dali jméno Zuzanka. Ale to předbíhám, zpátky k roku 1968.
Loučil jsem se s maminkou, která byla v osmém měsíci těhotenství a každou chvílí očekávala porod. To byl  jeden z důvodů, proč s námi nejela. Mohla nečekaně přivést Zuzanku na svět už během cesty a taky, nebyla v dobrém vztahu s tetou Natálií, Nininou sestrou.
„Ahoj, mami. Do porodu se vrátíme." sliboval jsem.
„Tak ahoj, dobře dojeďte a dávejte si dlouhé přestávky. Cesta do Petrohradu trvá pět dnů." objala mne a varovala mne ona.
Políbila mne na čelo a já odešel k autu. Stejně se rozloučila i s Matyášem. Nejdelší rozloučení bylo s otcem. I když se to nesluší, Mates otevřel okno a společně jsme odposlouchali jejich loučení.
„Lukouši, dávej na ně a sebe pozor a s Petrem se střídejte ve řízení."
„Neboj se o nás, moje milá. Vrátíme se ti živí a zdraví."
„Pozdravuj Ninu a předej jí můj dáreček pro Natašu."
„Vyřídím, za dva týdny budeme doma."
„Zpátky dobře doleťte, víš, že na letišti je vždycky nepořádek."
„Dobře, dobře." odvětil on, políbil její břicho, chvíli se ještě líbali a on odešel. Společně jsme na ní zamávali z auta a jeli jsme.