Dynastie Orlov

Růže

Vrátili jsme se spolu do vily zrovna, když tetička servírovala oběd. Odložil jsem si  kabát, umyl si ruce a růži pro krásnou Nasťu jsem dal do vázy, aby neuvadla. Po schodech jsem došel dolů a začal jíst. K sezení u oběda se přidala i Naďa, která měla hlad a byla ráda za tetinu nabídku se najíst u ní.
„Nata už usnula.” pronesla šťastná teta, když se vrátila ze svého pokoje. V kuchyni nabrala každému talíř a šlo se jíst. Trapnou chvíli ticha přerušil otec oznámením: „Dneska a zítra tu možná mí chlapečci budete sami.” Když to pronesl, ucítil jsem zvláštní chvění.
„Proč budeme sami, otče?” tázal se překvapený Mates našeho táty.
„Váš otec odjet do Moskvy si něco vyřídit.” odpověděla za tátu teta Nina a napila se vody.
„A jelikož cesta do Moskvy je dlouhá, přespím v hotelu, tam dojedu ráno a vrátím se až zítra pozdě večer.” odvětil táta a zeptal se nás dvou: „Chcete být tady sami, nebo pojedete se mnou?”
„Já pojedu rád, dámy, promiňte...” podíval se můj mladší bratr na tetu a Anastázii, „ale já se chci do Moskvy tolik podívat.”
„A co ty, Petrouši?” promluvil otec na mne. Já jeho pozvání odmítl se slovy: „Já tady zůstanu, mne se tu líbí.”
„Dobrá, nebudu ti bránit, jsi dospělý, máš vlastní hlavu.” pronesl otec a pokračoval v jídle.
Když Nastěnka uslyšela, že budu s ní a její matkou zbytek toho dne a následující den, krásně podívala se na mne. Pohlédla na mne zasněně, ale zároveň trochu i vystrašeně.
Její pohled mi říkal: „Já nevím proč, ale chci být s tebou sama.”
Naďa z našich pohledů nás přerušila otázkou pro otce: „Strýče Sašenko, když už jedete s Matesem do Moskvy, můžete mne odvézt do Sertolova k rodičům? Chci si jejich nepříjemné kázání co nejdříve odbýt.”
„Jistě, nemám s tím problém.” odvětil táta.
Brácha dojedl, sbalil věci a společně s Naďou nasedli do automobilu. Před tím mi ona zašeptala: „Hodně štěstí, bratranče.” Poděkoval jsem jí a doprovodil jí k autu. Táta se se mnou taky rozloučil a odešel.

Večer jsem při koupeli myslel na Anastázii. Uznal jsem, že jí tu květinu chci předat co nejdřív a i jsem cítil, že jí chci co nejdříve říct, že jí mám trochu jinak rád, než zbytek nevlastního příbuzenstva. Že mne neskutečně přitahuje a že každá chvíle bez ní je pro mně utrpení.
Před očima se mi také zobrazil ten oný sen, ve kterém jsme spolu strávili noc. Nechal jsem se tím bláznivým  zdáním tak unést, že jsem nevnímal, že mi pomalu chladne voda. Uvědomil jsem si to, až jsem ucítil něčí dotyk po mých ramenou a silné zatřepaní.
„Petře, Petře!” zavolal na mne něžný dívčí hlas. Nastěnka. Otevřel jsem oči a... Neviděl jsem jí. Z těch citů jsem sešílel, protože jsem měl představy, byť jsem jen zavřel oči. Vylezl jsem z vany, osušil se a oblékl se do pyžama.

Vyšel jsem z koupelny a vzal z vázy tu modrou růží pro Anastázii. Šel jsem k hnědým dveřím, které vedly do jejího pokoje. Zaklepal jsem.
„Dále.” ozvalo se hlasem, který zněl, jako kdyby byl do něčeho zabraný.
Vstoupil jsem dovnitř a uviděl Nastěnku, která dávala lisovat další květy do velké knihy o historii socialismu.
„Dobrý večer, sestřenko.” pozdravil jsem jí s modrou růží za zády. Nasťa se na mne podívala s příjemným překvapením a odvětila: „Dobrý večer, bratranče. Copak tu pohledaváš?”
„Promiň, jestli ti má přítomnost obtěžuje...”
„Neobtěžuješ mne, Petře.” skočila mi do řeči a usmála se na mne. V rozpaku jsem pronesl: „To jsem rád.” a oplatil jsem úsměv se zavřenými ústy. Po chvíli mlčení, která byla doprovázena vzájemnými pohledy a vnímání, jak moje srdce buší jsem se nadechl a vyslovil důvod mé "návštěvy".
„Přišel jsem se ti omluvit za to, že jsem se dneska dopoledne choval jako úchyl.
Vlastně se jak úchyl chovám vždy, když tě uvidím. Koukám na tebe, dokonce jsem se dneska kousnul do rtu v tvé přítomnosti...”
„Tak se na mne díváš, to je toho.” skočila mi do řeči Nastěnka touto větou, kterou pronesla veselým a klidným tónem.
„Ale tobě to je nepříjemné.” pronesl jsem a stydlivě se podíval do země. Ona vstala od stolu a přistoupila ke mne blíž. I přes všechnu stydlivost jsem se na ní podíval a poslouchal jí, jak praví: „Je to zvláštní, přece jenom, jsme rodinném vztahu, ale nejsme stejné krve. Tvůj zájem mi lichotí a ráda s tebou jsem.”
„T-ty mne m-máš také ráda jinak, než jak se rádo v rodině musí?” vykoktal jsem to, co mne zrovna napadlo. Jak jsem se za to zastyděl. Ze studu mne ona vyrušila pohlazením tváři a odpovědí: „Ano, mám tě taky ráda.”
Nevěděl, co odpovědět a tak jsem jí předal tu růži. Ona si jí vzala do ruky, s úsměvem přistoupila ke stolu a tu květinu dala do vázy. Následně se na mne otočila a chvíli se její zelené oči koukaly do mých a přeskočily jiskry, kterými jsme se neubránili.
Anastázie po té odmlce se ke mně rozeběhla a objala mne. Já svými konečkami prstů se posouval po jejích dlouhých vlasech k jejímu utlému pasu, kde končily její zlaté kadeře.
Podívala se mi zase do očí a přitiskla mi svá ústa na mé. Co jsem přitom cítil? Vášeň, radost, spokojenost, touhu, aby by to nikdy neskončilo.
Když se ode mne odtrhla a dál na mne upřeně hleděla, chytl jsem jí za bradu a oplatil jí ten dlouhý polibek, který mi před chvílí ona věnovala.