Dynastie Orlov

Okupace

Cesta by mohla být klidná, kdybysme do Olomouce nejeli zrovna 21. srpna 1968. Tohle datum by měl každý z vás znát, pokud jste ho zapomněli, nebo nevíte, o čem píšu, rád vám to vysvětlím.
21. srpna 1968 překročili hranice Československa takzvané Spřátelené vojska Varšavské smlouvy.

Vzpomínám, že jsem se o tom, co tu dělaly tanky dozvěděl až v Olomouci, když jsme se ubytovali na bytě, když já vybaloval věci a Nastěnka zapojila telefon do zásuvky. Ten zazvonil zrovna, když už byl v zásuvce. Zvedl jsem ho. Volal mi otec.
„Prosím?" zvednul jsem sluchátko.
„Péťo! Jste v Olomouci, naštěstí." vzdychl si starostlivě.
„Co cesta? Zvládli jste jí v pořádku?"
„Ano taťko, jen jsme viděli po cestě nějaké vojáky." odpověděl jsem nechápavě.
„Ona je nějaká celostátní přehlídka?"
„Kéž by." odpovětil on utrápeně.
„Tati, co se děje? Ti vojáci tu přijeli se sovětskýma tankama." zajímal jsem se s mírným strachem. Otec mlčel, což mne děsilo. Můj strach, ale vygradoval když Anastázie zapla rádio, kde zrovna hlásili zprávu, že vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky překročili státní hranice Československé socialistické republiky.
„Jsou u nás, kurvy bolševické." pronesl otec naštvaně ale i starostlivě.
„Takže demokracie, o které sníme doma už dvacet let..."
„Nebude, Brežněvovi přisluhovači to zastaví, proto za sebe poslal spojky." skočil mi on do řeči. Když to řekl, podíval jsem se na svou milovanou sestřenici, která začala z té zprávy plakat.
„Neplač." zašeptal jsem na ní.
„Co budeš dělat, tati?" zeptal jsem se ho.
„To samé, co teď- hrát dál skvěle roli bolševické vlezdopr...vtěrky, jen abych zachránil své manželce a svým dětem život."
„Já se o sebe zvládnu postarat."
„Vím, Petře můj, ale mysli i na Matýska a Zuzanku. Jsou to ještě děti a kdybych se dostal do vězení, byla pro ně obrovská ztráta. A co pro tvou maminku, nechci, aby o mě přišla podruhé." vysvětlil mi svůj postoj.
„To budeš ve straně celý život?"
„Do té doby, než bude bezpečno." odpověděl on odhodlaně. Nastěnčin pláč byl větší a tak jsem telefonát ukončil slovy: „Tati, musím končit. Musím uklidnit jednu krásnou ženu."
„Nastin pláč slyším až sem, dobře, uklidni jí. Já musím uklidnit maminku, je z toho strašně vyklepaná a bojí se, že je další válka." odvětil on. Zavěsil jsem to a šel k Nastěnce.
„Proč se to děje?" objala mne ona.
„Rusáci a ti další se bojí svobody, proto jsou tu." odpověděl jsem a pohladil jí po tváři.
„Vždyť jste jim nic neudělali, jen chcete volnost."
„Jen nechceme poslouchat jejich kecy a oni už pošlou armádu." smutně jsem si povzdechl, dodal: „Ale žádné vojsko nás nikdy nerozdělí." a víc se k ní přitisknul.
„Rusové, Maďaři, Bulhaři, tví rodiče... Nikdo nás nerozdělí, Petře." řekla mi ona na to a zahleděla se mi do očí. Chvílí dlouhou jsme se na sebe dívali, než jsem jí políbil a zašeptal: „Já vím, není na to ještě vhodná doba, ale... já to chci."
„Vím, co myslíš, miláčku. Já si stojím za tím, že teď je na naše poprvé nejlepší čas." řekla mi na to ona. Chytla mne za ruku. Dovedla mne do ložnice s manželskou postelí, kde se to stalo. Já a moje sestřenice jsme náš vztah posunuli do další fáze. Zároveň to byla pro mne a ní první sexuální zážitek v životě.

Po tom jsem se na sebe jen mlčky dívali. Trošku překvapeni z toho, jak se jedno tělo setkalo s druhým, ale šťastní.
„Anastázie?"
„Ano?"
„Líbilo se ti to?"
„Moc. Jsem ráda, žes to byl ty. Krásný, hodný, svěží, něžný... Byl si úžasný."
„Hm, děkuji. A to bylo moje první milování."
„Vždyť moje taky." Má milovaná si povzdechla a zadívala se do stropu.
„Uvědomuješ si, co by se stalo, kdyby vaše rodina zůstala v Sovětském svazu a nevrátila by se domů?" zeptala se mne.
„Narodil bych se jako Sovět, místo učitele bych se stal důstojníkem, kterého první mise by byla okupovat tuhle krásnou zem." odpověděl jsem.
„Zaplať pánbůh, že se tak nestalo. Já bych tak milovala skutečného ďábla."
„Já vím, moje. Já vím." řekl jsem a dal jí pusu na líčko.
V ten moment zazvonil na dveřích našeho nového domova zvonek.
„Ty někoho čekáš?" zeptala se mne vystrašená Nasťa.
„Nečekám." odvětil jsem. V rychlosti si oblékl kalhoty a šel otevřít dveře.
Uviděl jsem chlapce menšího vzrůstu v uniformě sovětského vojáka s hlavou sklopenou dolů.
„Eh... Privet?" pozdravil jsem ho rusky.
„Zdravím." odpověděl mi chlapec jemným hlasem a česky. Tím hlasem mi hodně připomínal Naďu.
„Co si přeješ?" zajímal jsem se.
„Můžu dál, Petře?" odvětil hoch, pohled namířil na mne. Sundal si vojenský čepec, který skrýval jeho dlouhé černé vlasy. On byl vlastně ona- Naďa.
„Naďo! Co tady děláš?" nedocházelo mi.
„Můžu dál?" zopakovala. Na její tváři jsem si všiml velikého monoklu přes celé oko.
„Prosím." řekl jsem jí a pustil jí dovnitř. Ona si pár vteřin prohlížela byt, než jsem potřetí vyzvídal:
„Co tady děláš?" Naďa se na mne podívala smutně se slovy: „Otec a další vojáci jeli tady udělat pořádek, kvůli údajné revoluci."
„A co s tím máš společného ty, když si tady?" zajímalo Nastěnku, která zrovna vylezla z pokoje oblečená v noční košili. Naďa se k ní rozeběhla a se slzami v očích jí objala.
„Rozhodla jsem se to využít jako útěk, k tetě Nině mám zakázáno chodit, protože tam jsem skoro vždycky, když mne naši zmlátí. Když jsem tam jednou přespávala, měla jsem za to velký problém."
„Jaký problém?" vyděsil mě tvrzení o Dworkinových.
„Oni mne bijou vždycky, když řeknu jméno tety Barborky, což je každý den pět let."
„Proč si mi to neřekla, Nadi? Zakročila bych." byla reakce Nastěnky.
„Znáš mou matku, pak by dělala zle té tvoji." ohradila se Naďa. Doprovodili jsme jí do jiného pokoje.
„Tady se prospi, v koupelně se umyj a najez se." řekl jsem jí.
„Spi klidně a buď tu host. Tady si v bezpečí jak před vojáky, tak před svým otcem." Naďa se na mne vděčně podívala, poděkovala, vzal si ručník, který půjčila jí Anastázie a odešla se opláchnout do koupelny. A pak v pokoji spala, já s Nasťou jsme spali bok po boku v ložnici.