Dynastie Orlov

Odstěhování

Hostina, kterou maminka pro nás nachystala probíhala v poklidném tichém duchu. Povídali jsme si o pobytu v Petrohradu, který otec popsal těmito slovy: „Bylo to naprosto v pohodě, protože s Natálkou a tím jejím Kontim jsme se viděli jen jednou.” Po tomhle citátu se ona začala zajímat o jejich dceru Naďu.
„Překvapivě je to Natáliin a Konstantinův opak, je velice milá, chytrá a také cítí vůči tobě opačné city narozdíl narozdíl od své matky.” odpověděl jí na to.
„Ona mne má ráda?” pronesla příjemně potěšena.
„Má tě moc ráda, protože našla ty tvoje povídky, které sis psala v období maturity.” odpověděla jí na to Nastěnka.
„Ty v češtině, nebo ty v ruštině?” zajímala se maminka.
„Našla obojí, ale uznává, stejně jako já, že povídky v češtině jsou napsány lépe.” pokračovala má milovaná sestřenice. Matka se na ní usmála a řekla jí na to:
„Opravdu se vám dvěma líbí ty díla z mých mladých let?”
„Ovšem, že ano, teto Barborko.”
„To mne moc těší.” měla upřímnou radost žena a zeptala se jí: „A co ty tady děláš? Jela si se strýcem a bratrancemi takovou dálku jen jako doprovod?”
„Ale ne, tetičko. Já jsem tady z důvodu studia na vysoké škole.” odpověděla jí Anastázie.
„A co chceš vystudovat?” zajímala se ona.
„Pedagogickou fakultu, chci být učitelkou češtiny, ruštiny a dějepisu.” odpověděla Nastěnka.
„Náš Petrouš chce být taky učitel.” byla maminčina nadšená reakce.
„Ano, já vím.” pronesla ona na to a před zraky rodičů a bratrem mne chytla za ruku. Nevěděl jsem, jak mám reagovat a proto jsem dělal, že se nic nestalo a nic nevnímám. Odvětil jsem na to: „Proto budeme spolu bydlet v bytě.”
Místo očekávaného podivení pronesla nad jejím činem měla matka z toho, že budeme spolu spát pod jednou střechou velikou radost.
„No to je báječné! Budu vás chodit navštěvovat, jestliže vám to nebude vadit.”
„Proč by mělo, maminko? My tě rádi uvidíme.” bylo moje vyjádření na její radost.
Chvíli si ještě povídáme o našem odjezdu, který měl proběhnout za následující tři dny, když se z ložnice ozval pláč miminka, Zuzanky. Maminka dívenku přinesla z toho pokoje a tatínek měl jedinečnou příležitost si jí poprvé prohlédnout, poprvé si k ní přivonět a dotknout.
Byl celým štěstím bez sebe, když na něho sestřička otevřela svá modrá očička.
„Ahoj, princezno. Tys přišla předčasně na svět? Tys na nás nepočkala, ale já se za to nezlobím.” řekl otec Zuzance. „Protože na tebe se nelze hněvati, protože si neskutečné zlatíčko.” rozplýval se Matyáš nad novorozencem. Holčička namířila své oči na mne a na mou milovanou.
„Nazdar!” pozdravil jsem poprvé svou mladší sestřičku. „Na co koukáte, slečno? Co vás tak zaujalo na vašem bratrovi a na vaší sestřenici?” zeptal jsem se jí. K zdravici se přidala i Anastázie.
„Zdravím tě, zázraku.” Táta po chvíli poznávání své dcerušky dívenku předal do náručí své nevlastní neteři se slovy: „Poznej se s ní také, neteřinko.” Anastázie si vzala Zuzanku do náruče a kolébala jí.
Jak byla nádherná! Její oči byly radosti bez sebe, když držela v rukách malé dítě, které navíc bylo sestřičkou její lásky.

Během následujících tří dnů jsme čas trávili krásnými dlouhými procházkami po mé rodné nádherné obci, při kterých jsme se drželi za ruky a povídali si o různých věcech.
„Petře?”
„Ano?”
„Jak ses vlastně do mně zamiloval? Bylo to na základě toho tvého zdání?” zajímala se. S úsměvem jsem odpověděl:
„Popravdě jsem se do tebe zamiloval hned, jak jsem tě uviděl.”
„Opravdu?” nevěřila mým slovům.
„Opravdu, má milovaná.” ujistil jsem jí a pohladil jí po tváři. Ona mi to oplatila a políbila mne. Změnila téma rozhovoru: „Jak přezdívají Anastázii Čechoslováci?”
„Stázka, Stázinka, nebo Stázička. Ale to se mi moc nelíbí.” odpověděl jsem jí na to.
„Hm, mne se zase nelíbí, jak my říkáme Petrovi- Pjotr.” Když ona řekla mé jméno rusky, neovládnul jsem se a dostal záchvat smíchu.
„Představa, kdyby mne rodiče tak pojmenovali. Jak by mne asi volali? Pjotříčku, nebo Pjotroši?” pronesl jsem v rámci humoru já.
„To nevím, ale tato malichernost není podstatná.” odvětila ona na to a dál jsme směle pokračovali v procházce.

Pak přišel Den D, tedy stěhování. Ještě teď mám před očima plakající maminku, která se nedokázala smířit s tím, že ten chlapeček, kterého porodila v lednu roku 1948 se už stěhuje do cizího města za účelem vystudování vysoké školy. Její pláč byl však klidný oproti breku tety Niny.  To bylo pochopitelné, protože  Anastázie bude krom studování cizí školy bude žít i v cizím městě a také v cizí zemi, jehož jazyk ovládá však perfektně.
„Volejte každý den a každý týden pište dopis, jak se máte.”  říkala mi při objímání máma.
„Budeme. Ty se o sebe, o tátu, bráchu a sestřičku starej.” řekl jsem jí na to já a šel se rozloučit s tátou.
„Šťastnou cestu, synu.” přál mi otec. Já poděkoval, se svou milou nasedli do auta a odjeli směr Olomouc.